Jakože pláču modrý slzy (Anežka Hošková)

Šestnáctý díl seriálu o vizuálech. S výtvarnicí a promotérkou Anežkou Hoškovou o umění, které není pro každého, o Facebooku jako veřejném deníku, o cestě do Indie. O dvanáctém roku s nezávislým neziskovým DIY sdružením A.M.180 a o tom, že největší inspirace přichází s živými koncerty.

Jsi závislá na poslechu inspirativní hudby i během bezprostředního tvoření, anebo máš i plátna a kresby, které vznikly za absolutního ticha?
Hudba pro mě byla důležitá už od malička. Už jako dítě, když jsem si kreslila v pokojíčku, jsem poslouchala muziku v dramaturgii mýho táty, která se vinula celým bytem na plný pecky a ve mně se už tehdy střídaly různý nálady... Většinou je to tak, že hudbu poslouchám během tvorby skoro pořád, ale jsou i chvíle, kdy potřebuju chvíli klidu, třeba když dělám důležitý detaily – to mě hudba může oslabit v koncentraci, protože věci, co poslouchám, jsou emocionální jako blázen. Většinou mám husí kůži a hodně při nich sním. Na jaře miluju otevřít okna a poslouchat zpět ptáků nad ránem, to většinou finišuju obrazy a pak padnu únavou, je to vzrušující. Ale největší inspirací jsou pro mě koncerty, při nich mě napadaj ty nejlepší nápady a vize. Koncerty jsou nejvíc!

Chystáš se vydat knihu, kde zveřejníš výtvarné práce hudebníků, které tě skrze A.M.180 oslovili. Jak tě to napadlo?
Je to projekt, na kterým pracuju už několik let, a myslím, že konečně přišel čas vyjít s ním ven. Hodně si od něj slibuju. Když jsem s tím začínala, neměla jsem žádný ambice, natož že by z toho mohla být kniha. Všechno začalo tak, že jsme pořádali koncert kapely Tar…Feathers ze Stockholmu, kteří jsou zároveň i výtvarný umělci. Strašně jsem se skamarádili a začali u nás doma společně kreslit. Trvalo to několik hodin a hodně nás to bavilo. Mě to tak nadchlo, že jsem si potom kreslila s kapelama dál a začala od nich sbírat kresby. Nejde o to získat nějakej masterpiece na kvalitní papír, ale zachytit tu skvělou atmosféru okamžiku, v backstagi, doma v kuchyni, v autě... Jako do památníku. Hodně kapel taky něco napsalo, když neměli náladu kreslit, a to jsou vzácný slova. Mohli cokoliv, nemuseli nic. Překvapilo mě, jak projekt berou kapely vážně, až mě to dojímá. Někdy si říkám, že ty kresby jsou jedny z nejvzácnějších věcí, co mám. Tolik emocí pohromadě je poklad. Kresby jsem už vystavovala v Praze, ve Švédsku, v Kanadě. Mělo to velkej úspěch a všichni se ptali, kdy bude k mání knížka. Dnes mám asi tři sta kreseb a knihu chci nazvat Collab Band Scetch Book.

Jak moc je pro tebe důležitá móda v rámci hudby?
O módu se zajímám, je to můj dlouholetý vášnivý koníček. Móda mě vždycky bavila a ve spojitosti s hudbou a uměním to do sebe zapadalo. Líbí se mi, když jsou kapely zajímavě oblečený, maj extravagantní kostýmy a dělaj performance. Baví mě je při vystoupení pozorovat. Hodně kapel, co jsme za ty léta pořádali, jsou výtvarníci a bylo přirozený, že jejich koncert byl pokaždé pastvou nejen pro uši, ale i pro oči. Na druhou stranu to není priorita.

Kdo z české scény tě oslovuje tím, jak pracuje s image a vizuální komunikací? Je někdo takový?
Třeba Climatizado z Plzně. Jejich image je silná, zároveň velmi přirozená už od dob, co je znám, a to už je nějakej pátek. Narozdíl od některých kolegů, kteří se do nekonečna snaží odkoukat nějakou tu ztracenou image ohrnutých kalhot a rybářských čepiček. Climatizado si dlouhá léta obohacují šatník o vzácné kousky z kolekcí špičkového italského fashion designera, renesančního umělce a hudebníka, našeho společného kamaráda Caneda Icoda. Tleskám.

Ve tvé tvorbě je dostatek místa pro humor a nadsázku, nicméně s jakými se setkáváš názory veřejnosti? Je to pro ně depresivní, hravé, neuchopitelné... jaké je přijetí?
Názory na moje umění jsou různé a mě to neskutečně baví a často i dodává sílu. Moje umění není pro každýho. Mám fanoušky, kterým je moje tvorba blízká a snaží se do ní proniknout. Přestože používám hodně temných barev, symbolů a témat smrti, chtěla bych, aby diváci vnímali moji práci jako poselství jakési pozitivní energie, i když může nést známky smutku a melancholie. Všechny tyhle indicie jsou mi blízký i v osobním životě. Kladu důraz i na spojení s přírodou, která nebude mít nikdy konkurenci... Jednou jsem měla možnost hlídat si svoji výstavu sama a byl to naprosto skvělej zážitek, poslouchat návštěvníky, co si povídají o mých věcech, aniž by věděli, že jsem autorka, tolik odlišnejch pohledů, který mě ve finále inspirujou. Začátkem února budu mít komentovanou prohlídku svojí výstavy Pod skleněným zvonem v galerii Obecního domu v Opavě a už se nemůžu dočkat, co novýho se dozvím. Určitě to bude peprný.

Máš zkušenosti s tím, že jsi v rámci vlastní výstavy figurovala jako výtvarný objekt, pochopil jsem to správně?
V rámci výstavy Vlčice noci v Karlin Studios (2014) jsem se stala součástí instalace, kterou kromě dvojice maleb tvořil jídelní stůl, z jehož prostředku vystupovala moje hlava. Nastavený prameny umělých vlasů se vinuly mezi zrcadlovými sloupky a dotvářely tak dojem medúzy, jejíž mytické useknutí hlavy bylo myslím celkem působivý. Akce se stala zárodkem dlouhodobějšího projektu Analog Witch, který jsem následně rozvinula. Když jsem asi měsíc poté opět performovala v galerii Futura, už jsem byla v rámci instalace nahá a ležela tam skoro čtyři hodiny. Jelikož tam bylo chladno a já cejtila, jak mi začíná tuhnout celý tělo, začala jsem přemejšlet, jestli mi tahle sranda stojí za to. Trpělivost růže přináší.

Ve tvém profilu, co vyšel v Respektu, jsem se dočetl, že máš za sebou pobyt v Indonésii. Jsou takové cesty přínosné pro tvorbu?
Tahle cesta byla přínosná především pro moji duši. Jela jsem tam meditovat s jogínama a ledacos pochopila. Zajímaví byli lidi, který jsem tam potkala a obohatila se o jejich dlouholetý zkušenosti. Ale je jasný, že mě Indonésie inspirovala i umělecky, zaujaly mě řezbářské a sochařské práce s různejma ornamentama. Každá cesta je přínosná. Říká se, že čím víc člověk cestuje, tím víc let se dožije, protože všechny zážitky a vzpomínky ho udržujou naživu. Ale to už moc kážu. (smích)

Tady je fotka obrazu, který mě zajímá už delší dobu, možná tím gotickým feelingem, který vychází z objektu budovy, netopýrů, rozpitého pozadí, jež v sobě zároveň odráží syrovost i vtip. Mohla bys přiblížit jeho genezi? Má název?
Tenhle akvarel se jmenuje My Beloved Ghost. Je to název skladby jednoho z mých nejoblíbenějších hudebníků, King Dudea. Pouštěla jsem si ho, když jsem obraz dělala. Akvarel vznikl jakoby jedním tahem, když mi osud magicky vedl ruku. Je na něm jedna zajímavost, který si na první pohled nikdo nevšimne, totiž že ty vrány jsou vyřezaný a podlepený, takže je to částečně i koláž. Od tý doby, co používám různý symboly, obrazy a kresby vznikají tak trochu samy, nic není náhoda.

Na facebooku používáš svébytnou vizuální komunikaci, je i tahle platforma pro umělkyni zajímavá?
Z vrstvení obrazově-textových informací na sociálních sítích se stal tak trochu můj veřejný deník. Říkám mu Blue Tears, což je mimochodem moje oblíbená písnička od Black Heart Procession. Jakože pláču modrý slzy, který tečou do nekonečna. Je to velmi osobní, dělím se s ostatníma o svý emoce, oblíbenou muziku, umění, filmy, módu, humor, ironii... Jsem v tomhle směru velkorysá. Moje tvorba volně prostupuje napříč oblastmi, který často slouží jako inspirační zdroj pro matematicky i řemeslně náročná díla.

Určitě sleduješ výtvarně-hudební formace z Prahy, Brna i Ostravy – jak tě baví? Od Schwarzprior přes Popgeje až po Piču z hoven?
Z týhle party mě oslovujou LO/VE a Wolf Trap. Tyhle dvě jsem si vybrala na jedno společný hraní. Je to trochu složitější, protože u ostatních partiček je někdy zajímavější vizuální projev než hudba, kterou hrajou. Moc se mi to nechce rozmazávat, mohla bych si to zpětně vyčítat. Za Brňáky jsou mi blízký Deceased Squirrel on the Phone, za Prahu Palermo.

Jakmile se dostaneš do pozice DJky, na základě čeho vybíráš výjevy pro doprovodné projekce? Jsou to popkulturní mixy?
Jedná se o různý obrázky a fotky, co stáhnu z netu, co se mi líbí, plus to doplním o některý svoje obrazy, kresby a koláže. Je to zase jakási sbírka emocí, která do sebe v danej moment zapadá a k hudbě se hodí.

S A.M.180 Collective jste načali dvanáctý rok existence. Jak se díváš na to, co máte za sebou? A jaké jsou mety do budoucna?
Uvědomuju si, že je za náma obrovskej kus práce, a jsem na to hrdá. Věřím, že když vydržíme ještě jednou tolik, začneme sklízet ovoce. Pokračujeme pořád ve stejným nasazení. Každej z nás dělá to, co zrovna může. Taky si hodně vážím lidí, který nás podporovali a podporujou, jak pomocnou rukou, tak tím, že choděj, každej člověk se počítá. Připravujeme sedmej ročník hudebního festivalu Creepy Teepee, spoustu koncertů a taky pestrej program výstav a doprovodnejch akcí v galerii A.M.180. Držím se svýho dlouholetýho moudra: Cesta je trnitá, ale my vydržíme až do konce.