Články / Reporty

Korzo #5: Zrádci a emoce

Korzo #5: Zrádci a emoce

Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.07.2019

Vydržet po šesti dnech strávených více či méně v kině dvouapůlhodinovou projekci soudního thrilleru, notabene od desáté ranní, může znamenat jen jedno – je to dobrý film. Il traditore (na festivalu uváděn jako První zrádce) je dobrý film. Kamil Fila říká, že jde o labutí píseň gangsterek, já tedy doufám, že ne, ale jinak je v jeho rychlé video recenzi* všechno, co o tomhle filmu potřebujete vědět. Je zbytečné cokoli dodávat, snad jen sdílet jeho doporučení. První zrádce za vidění rozhodně stojí.

Co si budeme povídat, morálka po těch šesti dnech trochu upadá a ve výběru filmů hraje čím dál větší roli pohodlnost kina. V tomhle ohledu je třeba smeknout před personálem místního Republica Coffee, protože blahodárné účinky jejich cold brew mi zachránily hned několik snímků. „Jsem strašně ráda, že jsem to stihla, nikdy jsem ten film neviděla,“ svěřuje se sympatická slečna, která vedle mě až po titulcích usedá v kinosále Puppu na projekci Herzova Spalovače mrtvol. To vás čeká zážitek, odpovídám, jenže sotva za pár minut slyším odvedle pravidelné oddechování. Ano, záhy usnula a probrala se až ve chvíli, kdy Karel Kopfrkingl začal hřímat na pohřbu své milované: „Loučím se s tebou, Nebeská, jako ředitel krematoria i jako tvůj milující manžel. Ale musíme přinášet oběti, nic není v životě lidském jisté, jenom smrt.“ Nově restaurovaná verze je famózní, dobře že se zrovna tenhle film vrací do kin. Navíc když se v této době u některých zavedených hlášek ozývají nebezpečně aktuální, poplašné zvonky.

Hudebních dokumentů je letos ve Varech víc než dost, o filmu Mystify Michael Hutchence už byla řeč několikrát, dneska má premiéru snímek Olgy Sommerové o Jiřím Suchém. „Vždycky jsem chtěl bejt dva,“ říká v něm legenda ze Semaforu, tak nějak se občas přistihuju při tom, že uvažuju podobným způsobem. Všechno se stihnout nedá. Projekce Amazing Grace o natáčení stejnojmenného alba Arethy Franklin v roce 1972 třeba vůbec, je beznadějně vyprodaná, takže zítra ráno si půjdu po letech stoupnout před kino do fronty, to jsem zvědav. Snad to dopadne lépe než včera večer. Vytáhl jsem kamarádky na projekci filmu A Dog Called Money, dokumentu, který mapuje natáčení a vznik alba The Hope Six Demolition Project. Silný zážitek, ani se po projekci moc nechtěly bavit. Inu, nevím. Stáří? Pokročilý cynismus? Pavel Klusák při úvodu vypíchl scénu, ve které Harvey zmiňuje, že jí přijde nepříliš vhodné šlapat v drahých kožených sandálech po rozpadlém domově nějaké rodiny. Asi má pravdu. Nemohu se zbavit dojmu, že podobně působí celý film. Nepříliš vhodně.

Dotažený koncept a obrazově famózní – režisér Seamus Murphy je věhlasný fotograf a na filmu je to poznat. Jenže mi přišlo, že to nejzajímavější v dokumentu se odehrává ve studiu, které bylo postaveno jako umělecká instalace v londýnském Somerset House. Studio bylo obehnáno jednostranně průhledným sklem a pořádaly se na něj prohlídky. Tam je jistá chemie, zajímavá atmosféra a vlastně i humor. Ale když Harvey cestuje po Afghanistánu, Kosovu nebo chudinském předměstí Anacostia ve Washingtonu, s vnímavým výrazem se snaží vcítit do problémů místních lidí a zpovídá je, tak to celé působí voyersky. Alespoň na mě. A to je mi líto, protože zrovna PJ Harvey mám moc rád.

Info

54. MFF Karlovy Vary
28. 6. - 6. 7. 2019 Karlovy Vary
fb festivalu

foto © Film Servis Festival Karlovy Vary

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.