Články / Rozhovory

Markéta Irglová: Připadá mi, že se jen rozvzpomínám

Markéta Irglová: Připadá mi, že se jen rozvzpomínám

Davo Krstič | Články / Rozhovory | 30.09.2014

Před třemi lety vydala Markéta Irglová album Anar, první díl z plánované trilogie. Letos v září k němu přidává pokračování v podobě kolekce s názvem Muna. Nová deska vznikala na Islandu, kde původem valašskomeziříčská písničkářka vychovává svou dceru. Tu mimochodem bere s sebou na podzimní turné po Spojených státech. Rozhovor o mateřství, ohlížení se nazpět, filmu Once i o tom, jaké je nahrávání s muzikanty z různých koutů světa.

O novém albu Muna jste prohlásila, že je jako příběh a jednotlivé skladby lze chápat jako kapitoly tohoto příběhu. Dá se tedy označit za koncepční? A co je ústředním tématem?
Muna se určitě dá považovat za koncepční album. Mám ráda, když do sebe věci zapadají, když jednotlivé části stvoří celek. Kousky skládačky mohou existovat samy o sobě a jsou pěkné, ale když se pak spojí v jeden celek, vytvoří o to krásnější obraz. S tímto konceptem jsem pracovala už na předchozím albu Anar a stejně je tomu i u toho nového. O čem je tematicky, to vlastně napovídá už jeho název. Pochází z islandštiny a do češtiny se dá přeložit jako „vzpomenout si“. Jak procházím životem, snažím se najít odpovědi na otázky, které jsou ve mně odjakživa zakódovány. Připadá mi, že se při tom spíše rozvzpomínám, než že bych něco hledala úplně poprvé. Když už něco najdu, nemám pocit, že je to pro mě nové, spíš je to něco, co jsem znala a zapomněla na to. Věřím, že existuje něco jednoduchého, nějaký kód, který se dá aplikovat na všechno, s čím se v našem životě potýkáme, a který by nás dokázal vytrhnout z každodenního plácání se. Písničky jsou součástí procesu rozvzpomínání se a mohou posloužit jako návod pro všechny posluchače.

Vzpomínání je obecně spjato s minulostí, s ohlížením se zpátky. Ve skladbě This Right Here přitom zpíváte, že současnost je dar. Jak moc je pro vás důležité, co se stalo, ve vztahu k současnosti a budoucnosti?
Když člověk přemýšlí o čase, je zvyklý vnímat jej jako lineární záležitost. Má před očima čáru, v jejímž středu je přítomnost, nalevo minulost a napravo budoucnost. Máme pocit, že se všechno žene dopředu, máme před sebou jen budoucnost a k tomu, co bylo, nemáme přístup. Mně osobně je bližší vnímání času jako něčeho multidimenzionálního. Představuju si jej jako tři vrstvy položené na sobě. To, co se stalo, co právě probíhá, i to, co se teprve stane, to všechno se děje najednou. Příležitost změnit to, co se stalo, a tím ovlivnit svou budoucnost, leží právě v přítomném okamžiku. Pořád si říkáme, že kdybychom mohli, tak bychom to a to udělali tehdy jinak, nebo si říkáme, že až uděláme tohle, budeme šťastní a spokojení, a přitom nám uniká, že jediná příležitost je právě teď.

Do jaké míry ovlivnilo skladby na novém albu vaše těhotenství a mateřství?
Písničky vznikly ještě předtím, než jsem otěhotněla, po hudební stránce byla deska kompletně dokončená dlouho před narozením mé dcery. Poté už jsem pracovala jen na její vizuální podobě. Mateřství se promítá spíše do skladeb, na kterých pracuji nyní.

Když jsme zmínili vizuál nového alba, připomněl mi vzhled vaší minulé desky Anar. Spolupracovala jste se stejným výtvarníkem?
Ano, opět je to dílo íránské malířky Nahid Hagigat. Nahid žije už několik let v New Yorku a já ji objevila na vernisáži v Brooklynu. Její tvorba mě oslovila, má v sobě vše, co se mi na malbě líbí. Mám ráda obrazy Gustava Klimta, jeho kombinaci pestrých barev se zlatou. Tahle kombinace je mi odjakživa blízká. Nahid pracuje s barvami velmi podobně. Hned ten večer na vernisáži jsem si koupila jeden její obraz, který jsem potom použila na obal desky Anar. Poté jsme se spřátelily a já ji požádala, zda by vytvořila vizuál i pro mou příští nahrávku. Už tehdy jsem věděla, že Anar je pro mě první částí trilogie, a chtěla jsem, aby na sebe alba navazovala nejen po hudební a tematické stránce, ale i po stránce vizuální.

Na přípravě nového materiálu opět spolupracovali irský kytarista Rob Bochnik či íránská zpěvačka a hráčka na daf Aida Shahghasemi. Jak je po logistické stránce obtížné nahrávat s muzikanty z různých koutů světa?
Myslím si, že když je mezi muzikanty určité souznění, které se obejde beze slov, není toho ani třeba moc vysvětlovat. V takovém případě stačí muzikantovi přidat se se svým nástrojem a okamžitě vycítit, co od něj nahrávka vyžaduje. Takový typ spolupráce je pro mě atraktivní a vyhledávám jej. Aidu jsem třeba potkala právě na vernisáži Nahid Hagigat, okamžitě jsme si sedly po osobní a hudební stránce, a když jsem psala nové písničky, už jsem si v hlavě přehrávala, jak budou znít poté, co se ke mně Aida přidá. Na albu se podílelo celkem sedmadvacet muzikantů, většina jich byla místních, z Islandu. I s těmi, které jsem předtím neznala, byla spolupráce příjemná a plynulá, dokázali se nové písničky rychle naučit a reagovat na mé podněty. Proces nahrávání byl nakonec velmi jednoduchý, všechno do sebe krásně zapadalo.

Jak bude vypadat složení koncertní kapely na nadcházející turné?
Budou mě doprovázet muzikanti, kteří se mnou nové album nahrávali, tedy Aida i Rob Bochnik. Dále s námi pojede baskytarista Joe Doyle, který hraje s Robem v The Frames. S tímto triem už jsem hrála předloni v Asii a fungovalo to bezvadně. Proto jsem byla ráda, že si našli čas a pojedou se mnou i na podzimní turné. Jako předskokanku s sebou bereme mou kamarádku z Brooklynu Rosi Golan, která pak bude jako backvokalistka vystupovat i v našem setu.

Do jaké míry vám na koncertech v Americe pomáhá PR nálepka „držitelka Oscara za píseň z filmu Once“?
Myslím, že to v povědomí lidí určitě je, aspoň jsem ještě neviděla článek, ve kterém by to nebylo zmíněno. Je to přirozené, není důvod takovou informaci nepoužít. V dnešním světě je tolik dobré hudby a každý se snaží nějak prezentovat. Jmen a desek je spousta, takže podobná nálepka pomůže posluchači v orientaci. Pak už je to jen na něm, zda se mu moje hudba líbí či ne, bez ohledu na to, zda jsem dostala Oscara.

Viděla jste už nový film Johna Carneyho Begin Again (u nás pod názvem Love Song)?
Neviděla, ale chystám se na něj. Vlastně jsem ani nevěděla, že je film už dokončený, naposledy jsme se viděli na jeho natáčení v New Yorku. Moc se na něj těším. Slyšela jsem, že je koncepčně podobný filmu Once, hlavní hrdinové jsou opět hudebníci. Jinak o Begin Again nevím vůbec nic, takže nemám žádné očekávání, ani předsudky. Jen se těším, až se na něho někde podívám.

Kdy se s novým materiálem představíte v Evropě? Máte už případně rozjednané i vystoupení na festivalech v příštím roce?
V Evropě se ukážeme v listopadu, přesné termíny a místa už jsou zveřejněné na mých webových stránkách. V České republice máme tři koncerty – v Praze, Olomouci a Valašském Meziříčí. Festivalová vystoupení jsme zatím nedomlouvali. Čekám totiž, jak se osvědčí chystaný model, kdy s sebou na turné bereme mou dceru, které bude na podzim rok. Uvidím, jak to půjde a zda zvládneme úvodní koncerty turné. Pak se uvidí, co si budeme moct dovolit.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kalandra: Přijmout sebe sama a svůj díl zodpovědnosti

Barbora Kadlíčková 30.06.2022

Čtveřice, pohybující se na pomezí alternativního popu s vlivy rocku a folku a s odzbrojujícím hlasem Katrine Stenbekk v popředí, letos na Colours of Ostrava. Rozhovor.

Osheyack: Předpandemická podoba klubové zábavy je ta tam

Václav Valtr 24.06.2022

Po deseti letech strávených v Šanghaji se Osheyack stěhuje pryč a vydává album, které je jakousi labutí písní za jeho pobytem. Rozhovor před koncertem ve Fuchsu2.

Daniel Romano: Žádné potěšení by nemělo být proviněním

Adéla Polka 23.06.2022

Rozhovor o tom, co bylo a je country, jak si stojí kanadská hudební scéna, ale také malé nahlédnutí do přísných pracovních postupů.

Matěj Velek (Kasárna Karlín): Zažil jsem neuvěřitelné věci

Jarmo Diehl 22.06.2022

Klasicistní pětipodlažní vojenská budova z roku 1844, která zůstala v téměř původním stavu? Kasárna Karlín slaví pod patronací Pražského centra páté narozeniny a my chceme být u toho. Rozhovor.

Marcin Dubrawski (Dr. Fleischman): Hodně všeho kromě metalu!

redakce 31.05.2022

Dr. Fleischman chystají v Česku hned dva koncerty. Chvíli na zodpovězení pár otázek si udělal Marcin Dubrawski, který v kapele hraje na bicí a má na starosti texty.

Zach Choy (Crack Cloud): Spojuje nás to, že jsme odpadlíci

David Čajčík 16.05.2022

Jako pozvánku na květnový koncert postpunkových Crack Cloud odemykáme rozhovor, který vyšel ve Full Moonu #113.

Ťukání do termosky a jiné výpravy do zvukové reality (Viera Marinová)

Viktor Palák 12.05.2022

Viera Marinová je zvuková designérka, která stojí mimo jiné za ceněným krátkým filmem Milý tati.

Poly (Insania): Tenkrát po tom byl hlad

Adéla Polka 09.05.2022

Falešný kněz Poly si ve svých obsáhlých kázáních rád rejpne a nechá být. Ať si každý přebere sám. Rozhovor.

Jan Bartoš (Prague Music Performance): Osvobození koncertního formátu mám v hlavě několik let

Jarmo Diehl 05.05.2022

Přední český klavírista, nebo přední český umělecký ředitel, v obou případech přesahující hranice naší země? Jan Bartoš je obé. Rozhovor k festivalu, jehož program budí respekt.

Alona Dmukhovska (Music Export Ukraine): Píšeme příběh lidstva

Anna Mašátová 02.05.2022

S Alonou a jejími kolegyněmi jsme se potkávaly během konferencí a festivalů v zahraničí, v loňském roce navázaly hlubší spolupráci, která vyústila v česko-ukrajinský workshop...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace