Články / Rozhovory

Markéta Irglová: Připadá mi, že se jen rozvzpomínám

Markéta Irglová: Připadá mi, že se jen rozvzpomínám

Davo Krstič | Články / Rozhovory | 30.09.2014

Před třemi lety vydala Markéta Irglová album Anar, první díl z plánované trilogie. Letos v září k němu přidává pokračování v podobě kolekce s názvem Muna. Nová deska vznikala na Islandu, kde původem valašskomeziříčská písničkářka vychovává svou dceru. Tu mimochodem bere s sebou na podzimní turné po Spojených státech. Rozhovor o mateřství, ohlížení se nazpět, filmu Once i o tom, jaké je nahrávání s muzikanty z různých koutů světa.

O novém albu Muna jste prohlásila, že je jako příběh a jednotlivé skladby lze chápat jako kapitoly tohoto příběhu. Dá se tedy označit za koncepční? A co je ústředním tématem?
Muna se určitě dá považovat za koncepční album. Mám ráda, když do sebe věci zapadají, když jednotlivé části stvoří celek. Kousky skládačky mohou existovat samy o sobě a jsou pěkné, ale když se pak spojí v jeden celek, vytvoří o to krásnější obraz. S tímto konceptem jsem pracovala už na předchozím albu Anar a stejně je tomu i u toho nového. O čem je tematicky, to vlastně napovídá už jeho název. Pochází z islandštiny a do češtiny se dá přeložit jako „vzpomenout si“. Jak procházím životem, snažím se najít odpovědi na otázky, které jsou ve mně odjakživa zakódovány. Připadá mi, že se při tom spíše rozvzpomínám, než že bych něco hledala úplně poprvé. Když už něco najdu, nemám pocit, že je to pro mě nové, spíš je to něco, co jsem znala a zapomněla na to. Věřím, že existuje něco jednoduchého, nějaký kód, který se dá aplikovat na všechno, s čím se v našem životě potýkáme, a který by nás dokázal vytrhnout z každodenního plácání se. Písničky jsou součástí procesu rozvzpomínání se a mohou posloužit jako návod pro všechny posluchače.

Vzpomínání je obecně spjato s minulostí, s ohlížením se zpátky. Ve skladbě This Right Here přitom zpíváte, že současnost je dar. Jak moc je pro vás důležité, co se stalo, ve vztahu k současnosti a budoucnosti?
Když člověk přemýšlí o čase, je zvyklý vnímat jej jako lineární záležitost. Má před očima čáru, v jejímž středu je přítomnost, nalevo minulost a napravo budoucnost. Máme pocit, že se všechno žene dopředu, máme před sebou jen budoucnost a k tomu, co bylo, nemáme přístup. Mně osobně je bližší vnímání času jako něčeho multidimenzionálního. Představuju si jej jako tři vrstvy položené na sobě. To, co se stalo, co právě probíhá, i to, co se teprve stane, to všechno se děje najednou. Příležitost změnit to, co se stalo, a tím ovlivnit svou budoucnost, leží právě v přítomném okamžiku. Pořád si říkáme, že kdybychom mohli, tak bychom to a to udělali tehdy jinak, nebo si říkáme, že až uděláme tohle, budeme šťastní a spokojení, a přitom nám uniká, že jediná příležitost je právě teď.

Do jaké míry ovlivnilo skladby na novém albu vaše těhotenství a mateřství?
Písničky vznikly ještě předtím, než jsem otěhotněla, po hudební stránce byla deska kompletně dokončená dlouho před narozením mé dcery. Poté už jsem pracovala jen na její vizuální podobě. Mateřství se promítá spíše do skladeb, na kterých pracuji nyní.

Když jsme zmínili vizuál nového alba, připomněl mi vzhled vaší minulé desky Anar. Spolupracovala jste se stejným výtvarníkem?
Ano, opět je to dílo íránské malířky Nahid Hagigat. Nahid žije už několik let v New Yorku a já ji objevila na vernisáži v Brooklynu. Její tvorba mě oslovila, má v sobě vše, co se mi na malbě líbí. Mám ráda obrazy Gustava Klimta, jeho kombinaci pestrých barev se zlatou. Tahle kombinace je mi odjakživa blízká. Nahid pracuje s barvami velmi podobně. Hned ten večer na vernisáži jsem si koupila jeden její obraz, který jsem potom použila na obal desky Anar. Poté jsme se spřátelily a já ji požádala, zda by vytvořila vizuál i pro mou příští nahrávku. Už tehdy jsem věděla, že Anar je pro mě první částí trilogie, a chtěla jsem, aby na sebe alba navazovala nejen po hudební a tematické stránce, ale i po stránce vizuální.

Na přípravě nového materiálu opět spolupracovali irský kytarista Rob Bochnik či íránská zpěvačka a hráčka na daf Aida Shahghasemi. Jak je po logistické stránce obtížné nahrávat s muzikanty z různých koutů světa?
Myslím si, že když je mezi muzikanty určité souznění, které se obejde beze slov, není toho ani třeba moc vysvětlovat. V takovém případě stačí muzikantovi přidat se se svým nástrojem a okamžitě vycítit, co od něj nahrávka vyžaduje. Takový typ spolupráce je pro mě atraktivní a vyhledávám jej. Aidu jsem třeba potkala právě na vernisáži Nahid Hagigat, okamžitě jsme si sedly po osobní a hudební stránce, a když jsem psala nové písničky, už jsem si v hlavě přehrávala, jak budou znít poté, co se ke mně Aida přidá. Na albu se podílelo celkem sedmadvacet muzikantů, většina jich byla místních, z Islandu. I s těmi, které jsem předtím neznala, byla spolupráce příjemná a plynulá, dokázali se nové písničky rychle naučit a reagovat na mé podněty. Proces nahrávání byl nakonec velmi jednoduchý, všechno do sebe krásně zapadalo.

Jak bude vypadat složení koncertní kapely na nadcházející turné?
Budou mě doprovázet muzikanti, kteří se mnou nové album nahrávali, tedy Aida i Rob Bochnik. Dále s námi pojede baskytarista Joe Doyle, který hraje s Robem v The Frames. S tímto triem už jsem hrála předloni v Asii a fungovalo to bezvadně. Proto jsem byla ráda, že si našli čas a pojedou se mnou i na podzimní turné. Jako předskokanku s sebou bereme mou kamarádku z Brooklynu Rosi Golan, která pak bude jako backvokalistka vystupovat i v našem setu.

Do jaké míry vám na koncertech v Americe pomáhá PR nálepka „držitelka Oscara za píseň z filmu Once“?
Myslím, že to v povědomí lidí určitě je, aspoň jsem ještě neviděla článek, ve kterém by to nebylo zmíněno. Je to přirozené, není důvod takovou informaci nepoužít. V dnešním světě je tolik dobré hudby a každý se snaží nějak prezentovat. Jmen a desek je spousta, takže podobná nálepka pomůže posluchači v orientaci. Pak už je to jen na něm, zda se mu moje hudba líbí či ne, bez ohledu na to, zda jsem dostala Oscara.

Viděla jste už nový film Johna Carneyho Begin Again (u nás pod názvem Love Song)?
Neviděla, ale chystám se na něj. Vlastně jsem ani nevěděla, že je film už dokončený, naposledy jsme se viděli na jeho natáčení v New Yorku. Moc se na něj těším. Slyšela jsem, že je koncepčně podobný filmu Once, hlavní hrdinové jsou opět hudebníci. Jinak o Begin Again nevím vůbec nic, takže nemám žádné očekávání, ani předsudky. Jen se těším, až se na něho někde podívám.

Kdy se s novým materiálem představíte v Evropě? Máte už případně rozjednané i vystoupení na festivalech v příštím roce?
V Evropě se ukážeme v listopadu, přesné termíny a místa už jsou zveřejněné na mých webových stránkách. V České republice máme tři koncerty – v Praze, Olomouci a Valašském Meziříčí. Festivalová vystoupení jsme zatím nedomlouvali. Čekám totiž, jak se osvědčí chystaný model, kdy s sebou na turné bereme mou dceru, které bude na podzim rok. Uvidím, jak to půjde a zda zvládneme úvodní koncerty turné. Pak se uvidí, co si budeme moct dovolit.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Fred Madison

redakce 20.02.2020

V březnu Fred Madison pokřtí novou desku ve Valmezu, ale i jinde. Co si nechají donést do backstage, co je vyprudí?

Chelsea Wolfe: Budujem si svoju definíciu ženskosti

Lucia Banáková 19.02.2020

Byť na javisku sama a hrať prostý akustický song je náročné, ale je to pre mňa osobný rituál, príležitosť k rastu ako umelkyne i duchovnej bytosti, hovorí Chelsea.

Martin Mažári (Edison Filmhub): Tahle oscarová sezona byla perfektní

Jarmo Diehl 18.02.2020

Povídání s Martinem Mažárim o současné kinematografii, vnímání filmu jako takového i o tom, co ho dovedlo zrovna do filmhubu.

Pořadatelská: Kristýna Procházková (Spratek production)

redakce 17.02.2020

Dělat koncerty pro kamarády v sobě obnáší velkou dávku romantiky, ale taky spoustu práce. Kristýna Procházková vypráví o své Spratek Production.

Protokol: Scott Hansen (Tycho)

redakce 14.02.2020

Scott Hansen neboli Tycho si prošel cestu od tvrdých kytar až k snové elektronice a audiovizuálním světům, které dokáže vytvořit člověk doma s laptopem.

Tono Guth (La3nos): Hudba je rečou a rytmus jej kostrou

Daniel Hevier ml. 14.02.2020

Aký vplyv má hra na perkusie na vedomie, stres, úzkosť? Rytmus je pre Tóna Gutha prirodzeným vyjadrením tela aj mysle.

Vstupní prohlídka: Brains for Sale

redakce 13.02.2020

Brains for Sale nabízí citové výpovědi, hymny loserů i úvahy o současnosti a podobně vyznívají i jeho odpovědi níže v rámci vstupní prohlídky.

Protokol: Isaac Symonds (Half Moon Run)

redakce 11.02.2020

Kde se bere inspirace k éterické tvorbě Half Moon Run? Když vyrůstáte na heavy metalu, jde to samo.

Douška vydavatelská: Dominik Suchý (Weltschmerzen)

redakce 08.02.2020

Label Weltschmerzen se chce věnovat zajímavým a koncepčně zaměřeným nahrávkám současné hudby s dekadentním nádechem.

Protokol: Chris Stewart (Black Marble)

redakce 06.02.2020

Projekt Chrise Stewarta, podepsaný pod Sacred Bones, se poprvé představí v Praze. Při té příležitosti nahlížíme pod jeho pokličku.