Články / Rozhovory

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Daleko od babičky (Awali + Margo)

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Daleko od babičky (Awali + Margo)

Vadim Petrov | Články / Rozhovory | 02.01.2020

Aneta Martínková alias Margo se vrátila ze studijního pobytu ve Spojených státech a místo suvenýrů přivezla desku First I Thought Everyone’s Staring at Me but then I Realized Nobody Cared — All the Creatures I Met Sitting on the Back Seat and How to Deal with What I’ve Learnt. Co se týče českého alternativního popu, nejde ale o jediný počin konce loňského roku, o slovo se přihlásila i Tamara-Sofia Schmidt alias Awali s deskou Embodied. Obě jsme recenzovali už v čísle #94 a teď nastal čas se dovědět něco více o tom, co obě hudebnice sbližuje, v čem se rozchází a kde se tu vlastně vzaly.

Obě sice působíte v České republice, přesto přemýšlíte spíše mezinárodně. Embodied přínáší úvahu nad národem a identitou a Margo se vrací s deskou z Ameriky. Nakolik vás to identifikuje?
MARGO: Pro mě je to signifikantní v rámci té samotné desky a nevím, jestli se to objeví v další tvorbě. Inspirace přišla z pobytu a neplánuji zase někam odjet, abych tam napsala desku. Hodně jsem tam reflektovala svůj vztah k domovu a k rodině, našla jsem, co pro mě domov znamená a co na něm mám ráda.

Nejde tedy o koncept cestopisných desek?
MARGO: Sotva přemýšlím nad tím, jak by mohla vzniknout další deska. Nerada bych se opakovala, ale je možné, že jde pro mě o jediný funkční model.

AWALI: Já jsem to od tří let brala tak, že jsem Češka, přestože jsem se nenarodila v Čechách. Tehdy jsem tu byla poprvé a pak jsem se vracela každý rok. Být na Ukrajině pro mě bylo jak za trest, jako ve vězení, a být tu tři týdny v létě jsem brala jako osvobození. Když se mi povedlo se sem přestěhovat, studovat a zabydlet se, po letech, kdy jsem si už už balila kufry a pak to nevyšlo, tak jsem měla opačný problém — už jsem tady, ale nepatřím tam. Narodila jsem se sice na Ukrajině, ale mám spíš ruské kořeny a neuměla jsem se k tomu postavit. Navíc komunita Ukrajinců, Rusů a vůbec členů bývalého Sovětského svazu tady v Čechách není brána úplně pozitivně a já se bála to přiznat. Došlo to tak daleko, že mě nechtěli vzít do práce, protože jsem měla ukrajinský pas.

Z největší části jsem nakonec asi Polka, a prostě jsem nevěděla, kam se zařadit. Teď jsem ale měla takové zvláštní období, kdy mi samy od sebe šly ruské básně, a řekla jsem si, že asi přišel čas to přiznat. Najednou jsem byla vděčná za všechno, co jsem tam zažila — na rovinu, život je tam docela drsný. Najednou jsem se cítila obohacena a ne ponížená nebo zpruzená. Je pro mě obrovský životní krok přiznat, že mluvím rusky a že pocházím také z této části Evropy. Sice se pořád nemůžu nikam zařadit, ale to je v pořádku. Přijímám sama sebe a ukazuji se tak světu, jako bych konečně svlékla závoj.

MARGO: V tomto jsou ty desky antagonní. Já jsem z české rodiny x generací zpátky, celou rodinu mám deset minut od domu a ta cesta do Ameriky, existence v kampusu s mezinárodními studenty s kořeny z celého světa, to bylo fascinující. Tamara je typ člověka, o jakých tam mluvím. Jako můj kamarád Nicholas má kořeny všude na světě, ale taky problém identifikovat svůj domov. Nicholas se mi často svěřoval, že se bude vracet do Austrálie, ale že to nebere jako návrat domů. Mně imponuje, když někdo jezdí za babičkou do zahraničí, ale nakonec jsem ráda, že ji mám blízko, a to jsem se snažila promítnout do té desky.

AWALI: V roce 2019 už i ty xenofobnější národy přijímají kosmopolitní lidi, influencery a digitální nomády, lidi kteří nepatří nikam konkrétně, ale celý svět je jejich domov. Už se nemáme dívat na lidi „to je Čech, Rus, Slovák, Ukrajinec…“, ale všichni jsme lidské bytosti a národnost nás nedefinuje.

MARGO: Já mám ráda text Turisti a tuláci od Zygmunta Baumana, kde mluví o globalizované vrstvě světoobčanů a naproti tomu o skupině, která nemá možnosti cestovat. Pro mě právě ta cesta do Ameriky byla setkáním s těmi světovými turisty, s lidmi, kteří žijí všude.

NEBÝT V HUDBĚ SAMY
Margo figuruje v labelu Bad Names, který ti…
MARGO: Kryje zadek!

… a obě jste součástí projektu Trigger sdružujícím ženy v elektronické hudbě. Do jaké míry je pro vás důležitá spolupráce s jinými hudebníky?
AWALI: Já spolupracuji asi s dalšími deseti lidmi a každá spolupráce je pro mě cesta, která může vzkvétat jinými barvami. Pokaždé jde o objevování přístupů, jak ostatní chápou hudbu a jak chápou hudební byznys. Někdo jde spirituálnější cestou a mluví z duše, někdo chce frčet v rádiu, aby se to líbilo manažerům a tak dál. Já se to vše snažím nasávat a učit se, otevřít se tomu. Mám ráda remixy a vždy jsem překvapená, když vznikne něco nového a přitom zůstane základ mojí skladby.

MARGO: Svého času jel trend jednočlenných projektů, kde zvládnou všechno udělat sami. Já je za to obdivuji, ale mně tam chybí jeden z hlavních prvků, pro mě je hudba sociální záležitost. Chybí mi to úplně hloupé mlácení do nástrojů na střední škole, kdy jsem díky hudbě navázala spoustu vztahů, a to bych rád přenesla i do labelu, kde se pořád dost krotíme a mohli bychom spolupracovat mnohem spontánněji.

Deska Embodied končí dvěma remixy a dostává díky tomu energický závěr, můžeme očekávat i Bad Names remixy?
MARGO: Už jsou, i když ne od Margo. Celému Pale Blue Dot EP od Sundays on Clarendon Road vyšla kolekce remixů, ať už od kolegů z labelu nebo i lidí mimo, například od Aid Kida. Margo zatím nikdo nezremixoval, ale třeba to přijde. A třeba něco zremixuju já, až se přestanu stydět.

AWALI: Spolupráce jsou pro mě důležité, ale jinak to beru přesně obráceně. Nejsem na žádném labelu, protože kreativní svoboda je pro mě velmi důležitá a mám přesnou představu, co chci, a cokoli, co ve mně nerezonuje, naprosto nejsem schopná ve své hudbě tolerovat. Jsem přesně jeden z těch projektů, kde si dělám všechno sama včetně grafiky, a kdykoli jsem s někým spolupracovala na své hudbě, tak to nebylo úplně ono. Embodied je sólo ve všem včetně mixu, nedokázala bych to sdílet s někým jiným, tvůrčí proces je velmi intimní záležitost. Najednou by se vše roztříštilo a zmizel by ten záměr a čistota.

MARGO: Já jsem za svůj tým vděčná, hlavně za Tomáše Havlena (Spomenik, Post-hudba, pozn. a.), se kterým je skvělá spolupráce, a za čtyři roky jsme si dost porozuměli. Je to i můj oblíbený producent a vlastně bych ani nechtěla, aby mi desku produkoval někdo jiný.

Obě používáte pseudonym a mluvíte o projektu, přestože sóloví muzikanti častěji používají svá občanská jména. Z čeho to vychází?
MARGO: Používám označení projekt, abych se neomezovala na sebe samu a nechala si prostor pro další vývoj. Nejsem za tím jen já, není to čistě moje práce a ani naživo nevystupuji sama. Margo myšlenkově vedu a určuji směr, ale líbí se mi představa zvát si další lidi.

AWALI: Před pěti lety šlo o dvoučlenný projekt, Awali znamená syntéza nebo soutok dvou řek. Začínali jsme s Martinem (Aitcher Clark*, pozn. aut.)* v souznění, ale jak jsme se posouvali, tak se naše cesty rozešly. Vzhledem k tomu, že to stejně byla moje hudba, tak k ní pořád patřím a některé skladby přímo navazují na první album Between Significant. Hudební kamarádi mě znají jako Awali a já to beru přirozeně jako svoje další jméno.

BACHA NA KÝČ
V tvorbě vás obou je dost prostoru, někdy až ticha, má to větší význam nebo jde spíš o technickou záležitost?
AWALI: Moc o tom ani nepřemýšlím, rozhodně nejde o logický konstrukt. Předchozí desky byly mnohem více zaplněné, ale na téhle se mi líbí čistota. Díky tichu musí posluchač zpozornět, díky prázdnotě pak dostane prostor zpracovat předchozí zvuk, nebo ten, který ještě přijde. Takový japonský zenový přístup — krásné není to, čeho je příliš, ale ani to, čeho je málo, jen to, čeho je tak akorát. Jde o estetiku a vůbec to neřeším hlavou, vzniká to přirozeně.

Co první praští do očí u desky Margo, jsou názvy písní. Má to být ukázkový přístup zástupce Bad Names?
MARGO: Já se těm jménům sama smála, když jsem si uvědomila, jak moc souzní s Bad Names. Chápu, že na první pohled působí asi pozérsky nebo jako kalkul, ale já prostě nevěděla, jak je pojmenovat jedním slovem. Za každou písní je konkrétní příběh, tak jsem si sedla a napsala, co mi zrovna přišlo pod ruku, a nakonec mi to přišlo i zábavné. Navíc hudebníci, kteří mě hodně ovlivnili a ráda se k nim vracím, to tak udělali — například Fiona Apple se záznamem v Guinessově knize rekordů za délku názvu desky. Tak proč ne.

Mně se u některých ani nepovedlo zjistit celé názvy.
MARGO: Na Bandcampu to je!

Tam taky byla jedna uřízlá.
MARGO: Je hrozné chtít po někom v roce 2019 číst takové fláky, ale dohromady dají klíč k celé desce. Je příběhově vystavěná a názvy by to měly ukázat, i když to má trochu charakter blogísku. Pro mě je deska ucelenou vzpomínkou a jednoduchý názvy by mě nebavily.

Když se na to člověk podívá, tak vidí prostě wall of text.
MARGO: Omlouvám se hlavně lidem z rádia, ale jinak bych to ani neuměla vydat.

Obě máte i podobná videa, Margo nedávno vydala And Then One Day the Love of Bobby’s Life Left for Good, zatímco Awali už před rokem zveřejnila White Silence. Obě jsou jednoduchá, pohybová, s jednou postavou, je to shoda okolností, nebo by k vaší hudbě ani nemohlo být nic jiného?
MARGO: V našem klipu je herec a tanečník Oskar Hes, kterého z konzervatoře přivedla Táňa Lvovská — ta se mnou zpívá a vystupuje. Zamysleli jsme se a došli k závěru, že cokoli konkrétního by vedlo ke kýči, proto jsme přišli s něčím spíše atmosférickým, což vhodně doplní vyloženě vypravěčský text. Je to dáno i situací a zdroji, řešili jsme, co udělat za málo, aby to nevypadalo blbě, a zvládli jsme to sami.

AWALI: U mě je to v podstatě stejný příběh, jen to točila Iamnotana, původně slovinská fotografka z Berlína, a tanečnice Kristina Tukan, která teď spolupracuje s Aurorou. To je obrovská pocta, skoro nemůžu uvěřit, že tančila v mém klipu. Dokázala přesně vystihnout emoce a náboj, jak jsem si je představovala. Taky jsem nechtěla, aby z toho byl příběh, ale něco abstraktního, zároveň aby byla zachována pointa. Navíc jsem během natáčení měla horečku a vůbec jsem to nezvládala, stála jsem deset minut a pak jsem musela hodinu ležet. Nešlo to jinak, Kristina měla jen jeden termín.

MARGO: Oskar je extrémně talentovaný a já si připadala hloupě točit ho jako amatér. Nahodil profesionální pozici a já zmateně spěchala: „Počkej, já si to musím ještě zaostřit…‟ Oskar to celé zachránil a vážně si ho cením.

Awali už za sebou má několik let na sólové dráze, můžeš Margo něco poradit?
AWALI: Vzhledem k tomu, že na labelu jsem vydávala jednou…

MARGO: My nejsme label, spíš taková pomocná skupina…

AWALI: Ale zní to lépe. Uvědomila jsem si důležitost pravidla nedržet se pořád ve stejné koleji a nechat hudbu přicházet v různých podobách. U předchozí desky byli všichni zmatení a říkali mi, že se mi to nepodobá, ale já sama vzhlížím k muzikantům, kteří se hudebně vyvíjí. Vydávají každý rok nové album a pokaždé jsou úplně někde jinde. Fascinuje mě sledovat, jak přicházejí na nové pluginy, nástroje, mix… Umělec se mění a s ním se samozřejmě vyvíjí i hudba. Nemusíme se snažit líbit a stejně se všem nezalíbíme, důležité je držet se toho, jak to cítíme.

MARGO: Třeba se na příští desce budou všechny písničky jmenovat jedním písmenem.

Embodied vychází ani ne rok po White Silence, kde jsi tak rychle vzala inspiraci?
AWALI: Nastalo období, kdy jsem neměla studio ani práci a bydlela jsem různě po kamarádech, přišla jsem v podstatě o všechno, co jsem měla, ale chtěla jsem doklepat tu desku. Měla jsem klávesy na kolenou nebo v práci pod pultem a potřebovala jsem ze sebe dostat všechno, co se mi stalo. Cítila jsem, že kdybych to odložila, až bude zase lépe, tak by to přezrálo. A vyšlo to tak brzy, protože jsem hrála na Lunchmeat Festivalu a řekli mi, že by bylo dobré oznámit novou desku. Nakonec se skutečně cítím lépe, protože jsem to ze sebe dostala.

Obě ty desky jsou tedy vytržením z předchozího života.
MARGO: Totálně. Přišlo mi, jako by mi někdo poskládal celý domov do krabice od bot a nechal mě to pozorovat jako křečka. To mi nabídlo jinou optiku a ve výsledku i inspiraci.

AWALI: Mě zas někdo roztříštil na tisíc kusů a já se musela poskládat zpátky, ale jinak, protože ten předchozí model evidentně nefungoval. Sama sebe jsem poztrácela po cestě, takže zůstalo opravdu jen to nejpravdivější. Nakonec jsem mnohem šťastnější člověk a nejsem si jistá, jestli ještě dokážu skládat smutné písničky.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #95.

foto © Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Maxl Walmsley-Pledl (Klangphonics): Sociální sítě jsou požehnání i prokletí

Filip Peloušek 10.07.2024

S kytaristou a hlasem Klangphonics Maxlem jsme se bavili o sociálních sítích, hře na alpský roh nebo o hraní na parkovišti.

Mike Kerr (Royal Blood): Že potřebujeme alkohol, abysme byli kreativní, je největší lež

Kristina Kratochvilová 09.07.2024

S frontmanem Mikem Kerrem z britského rockového dua jsme si před čtvrtečním koncertem popovídali o jeho hudebních začátcích, o boji s impostor syndromem, o cestě ke střízlivosti a tipy na…

Malcuth & Facutum: Jít tou těžší cestou

Viktor Hanačík 07.07.2024

Na konci minulého roku jim vyšlo album Alter, a to na americkém labelu Vale, s mezinárodními hosty i ohlasy. Rozhovor.

Prouza: Demo 1994 je kompletní Hampelovina

Štěpán Bolf (A.M.180) 27.06.2024

Na jedné z populárních streamovacích platforem se zničehonic objevilo demo třetí, nedokončené a nepojmenované desky Prouzy. Jak se to stalo a co bude dál? Rozhovor.

Anthony Béard, Benoît Lecomte (Ni): Hledání svatého riffu

Dominik Polívka 26.06.2024

Jejich hudba je útočná, podvratná, ale i náladová a poutavá. Nadsázka a hravost v surrealisticky progresivním běsnění není pouze prvoplánovým pozlátkem. Rozhovor, Pohoda.

Julien Racine: Hudba vzniká skoro vždycky v izolaci / Music is created almost always in isolation

Filip Hastík 24.06.2024

V rozhovoru probíráme pozadí vzniku aktuální desky a Julienovy práce obecně, vztah k Česku a také bohaté budoucí plány producenta současné experimentální elektroniky.

Petra Hradilová (Czech Music Crossroads): Pro mě to není jen práce

Mariia Smirnova 18.06.2024

To nejlepší ze světa world music, jazzu a alternativy můžete nasávat už za pár dnů v ostravském domě kultury Poklad a na koncertech pod širým nebem na Alšově náměstí. Rozhovor.

Marin Lalić (Bear Stone): Všetko je veľmi uvoľnené a bez stresu

Lucia Banáková 11.06.2024

Chorvátsky prírodný i festivalový unikát pre priaznivcov stoner a psychedelického rocku. Interview.

Pořadatelská: Tomáš Vobořil (Marienbad Film Festival)

Viktor Palák 07.06.2024

Co čekat od letošního ročníku již zavedené přehlídky v Mariánských Lázních? Svůj ideální festivalový den – a mnohem víc – vykresluje programový ředitel festivalu.

Randy Armstrong (Red): Plán B neexistuje

Dan Sywala 06.06.2024

Od té doby vydali dalších sedm alb, neměli žádné velké excesy, i když se jim nevyhnuly ani hodně mizerné dny, včetně jednoho pražského. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace