Písně/z/měsíce #20

Zdravím vás, měsíční přátelé, již po dvacáté. Dnes zabrousíme opět do alternativnějších vod, kam oko posluchače jen tak nedoslechne a ucho jen tak nedohlédne. Za umělci, již vykukují zpoza stínů hudebních sentinelů a hledají svou skulinu ve skutečnosti. Upozornění: tento díl obsahuje nebezpečnou dávku cynismu!

Oh Wonder – Midnight Moon (Oh Wonder, Caroline Distribution, 2015)
Muzikantský pár. Kolik jsme jich už slyšeli? Roztomilému popíku dua Oh Wonder nelze upřít jistou dávku entuziasmu a přesvědčivosti. Album obsahuje 13 singlů, jež vycházely přesně po měsíci v letech 2014 – 2015 plus dvě doplňující skladby. Pěkné.

Cayucas – Moony Eyed Walrus (Dancing at the Blue Lagoon, Secretly Canadian 2015)
Kytarovka se znuděným hlasem. Kolik jsme jich už slyšeli? Skladba je i přes to zajímavě vystavěná a nepostrádá vkus. Na noční surfařské párty může zafungovat.

Alela Diane and Ryan Francesconi – Cold Moon (Cold Moon, Believe Recordings, 2015)
Akustická kytara a ženský vokál. Kolik jsme jich už slyšeli? Ale pan Francesconi rozkládá akordy a rozpíjí instrumentaci do nečekaných konstrukcí. Milé a příjemné.

Wild & Free – The Moonhowler (The Moonhowler EP, Rockit Science Laboratories, 2015)
Indie elektronika s živými nástroji a vokálem. Kolik jsme jich už slyšeli? Simulakra, ale šlapou do beatu a na párty by mohla skladba rozkývat nejednu pánev.

Jaymes Young – Moondust (Habits of My Heart, Atlantic Records, 2014)
Mladý zhrzený romantik. Kolik jsme jich už slyšeli? Přesto z písně přes její umělost kdesi v dáli prosvítá jistá opravdovost. Triky à la Justin Bieber a pomatené blábolení zamilovaných, kterým se do těla vyplavují endorfiny a šeptají něžná slůvka, jen aby se mohli přiblížit k objektu své touhy.

Roo Panes – Silver Moon (Land of the Living EP, CRC Music, 2013)
Písničkář na útěku z města. Kolik jsme jich už slyšeli? Akustická kytara efektovaná přes hall zní vždycky dobře. Samotné instrumentace jsou sice netradiční a vybrnkáváním rozprostřené, ale v zásadě syrové a neotesané, což k písničkářům sedí. Vzpomeňme jen na Kryla.

Daniel Norgren – Moonshine got me (Buck, Superpuma Records, 2013)
Sólující bluesman. Kolik jsme jich už slyšeli? Člověk by řekl, že v tomto stylu už se nedá vymyslet nic nového, ale stejně stále noví a noví muzikanti roubují tóny zurčící elektrické kytary na monotónní a jednoduchý základ bicích a basy a zpívají o vcelku banálních příhodách. Angličtina je polehčující okolnost a tohle se s jistou dávkou porozumění dá doposlechnout a trochu si u toho zameditovat. Asi stejně, jako to dělá autor.