Články / Offtopic / / Přežít

Přežít na třech kontinentech: vítejte v Maroku, vítejte v Turecku

Přežít na třech kontinentech: vítejte v Maroku, vítejte v Turecku

apx | Články / Offtopic / / Přežít | 07.08.2012

Levné letenky sleduju už pár let. Od vysoké, takže skoro deset. Ze všech věcí, za které jsem v minulosti utrácela malé i nemalé výplaty (elektrická kytara, desky, čokoláda), jsem cestování vyhodnotila jako nejlepší investici, byť materiálně nevratnou, a města jako Londýn, Barcelona nebo Amsterdam se mi staly malými oázami „dobrodružství“, zkušenostmi do registru schopností postarat se sama o sebe, poznání nejrůznějšího druhu a zároveň, paradoxně, klidu. Nebo útěku, chcete-li. Mohl za to samozřejmě i boom nízkonákladových leteckých společností; až do letošního února jsem na palubě nedostala zadara ani vodu, o místu na nohy nemluvě. Jenže Temže vypadá z každého letadla stejně, ne?

Evropa už je dostatečně pokrytá zhruba dekádu a nenápadně se začínají otevírat lowcostová vrátka do Asie a za Atlantik. Nejde o nové, systematické letové řády, ale spíš exponenciálně rostoucí počet akčních letenek, first a last minutes, promo letů a nabídek, tlačených do minimálních cen netrpělivou a agilní konkurencí. Mexiko za pět tisíc, New York nebo Tokio za sedm, Island za čtyři tisíce, všechny zpáteční letenky s poplatkama už jsou v nabídkách natrvalo, jen se trefit do předepsaného období: spoléhá se na flexibilitu, schopnost rychlého rozhodnutí a svého druhu nadšení. Levné letenky jsou obvykle do druhého dne rozebrané.

Maroku se říká „brána Západu“, Istanbul je zase „bránou Orientu“. Nebylo to záměrem, ale nabídka, která se neodmítá, tomu chtěla, že jsem obě místa navštívila v rozmezí jednoho měsíce. A protože letenky nezlevní samy od sebe, bylo to v zimě, a protože povinností je pořád hodně a času málo, jen na pár dní. Pokud vám nevadí neohrabanost nahodile deníkového zápisu a radši byste pár soukromých historek ze zákulisí, na webu http://lapacka.tumblr.com je z obou míst zkazka nebo dvě, skutečný a praktický návod, jak přežít, jsem si nechala sem. Jdu na sever, jdu na jih, jdu do Afriky, jdu do Asie.

I. letenka a vízum
Zrovna se dívám na nabídku EasyJetu Praha – Casablanca za 3 429 Kč (navazující let přes Milán). To je dobrá cena; vyhledávat levné spojnice mezi Evropou a severní Afrikou a výhodné kombinace je několikahodinová práce i pro otrlé cestovatele. Samozřejmě lze vynajít i odlet z jiných, blízkých letišť (Vídeň, Vratislav), ale náklady pak nenápadně a poměrně nekontrolovaně rostou. EasyJet a Ryanair nabízí spojení do několika marockých měst a kontinuálně nejnižší ceny, takže pokud se rozhodnete kombinovat letové dráhy, nejvýhodnější to bude s mapami těchto firem (doporučuji dát si pozor na poplatky za platbu kartou a podobně). Já jsem nakonec letěla za zhruba dva tisíce na trase Praha – Londýn – Marrákeš – Madrid – Praha (společnostmi WizzAir a Ryanair) a jednodenní přestupy brala jako součást výletu, byť španělská metropole v jednom jediném dni je leda k vzteku. Kdo se bojí kombinovat si cestu sám, může využít serverů typu pelikan.cz: minimálně vás navedou na správnou cestu. Doslova.

Cesta do Istanbulu je oproti Maroku směšně snadná. Odveze vás tam společnost Austrian Airlines z Vídně (a někdy i z Prahy, přičemž dostat se do Vídně může být záležitostí 390 Kč se Student Agency), Air Fiji taky z Vídně, Air Berlin nebo Turkish Airlines z Mnichova – u všech se vejdete do pěti tisíc, což je celkem dost, takže bych si pohlídala akční nabídky konkrétně Austrian Airlines. S těmi jsem letěla v únoru z Prahy ani ne za tři tisíce. Byl to luxus, o jakém si dělnická třída netroufá ani zdát. A připsala jsem si první body na účet Miles & More! Jupí!

Malá technická: pro vstup na území Maroka je nutné vyplnit turistické vízum, ale stačí až na letišti. Prověrka je relativně zdlouhavá, otázky zvídavé a je potřeba znát přesně místa pobytu, které si úřady můžou kdykoliv prověřit, což se ve skutečnosti děje. Vízum vás opravňuje k pobytu na tři měsíce. Do Turecka můžete přijet „jen tak“. Tedy pokud nejste Kurd.

II. kulturní šok
Zcela bez obalu: první den a noc v Marrákeši jsem si připadala jako Alenka v říši tisíce a jedné noci za zrcadlem, a nejen proto, že jsem turisticky hloupě přišla o telefon, který pokrýval všechny moje poznámky, mapy i kontakt s civilizací. Způsob života a zvyky v Maroku – a nakonec i počasí, teplotou někde mezi středoevropským květnem a červnem – mě po celou dobu nepřestávaly vyvádět z míry. Slovy Marka Rentona z Trainspottingu: vemte nejdivočejší část Evropy (jih Itálie, ospalejší venkov Španělska), vynásobte tisícem a stejně se tomu ani nepřiblížíte. Kulisy města útočí na všech pět smyslů, neobyčejně silně, nezřídka najednou, neustále. Jako člověk s relativně vyvinutou vnímavostí jsem občas skřípala zubama: už to nešlo dál. Jestli jsem se na cestách něčemu naučila, je to trpělivost a pokora, a tady se mi zatraceně hodily.

Istanbul je (i ve své asijské části) Evropa jak vyšitá a jediné, co vyčnívá – a naopak věrně zrcadlí Marrákeš, potažmo Maroko – je převládající náboženství, Islám (v Maroku je oficiální vyznání ukotveno v Ústavě). V Istanbulu je na tři tisíce mešit, Islámu se nevyhnete, jelikož svolávání k modlitbě je hlasité a někdo si dal sakra majzla, aby byl pokrytý každý metr čtvereční města. Pro pocit kulturní blízkosti dělá hodně i jazyk. Ne že bych rozuměla turecky a ne že by tam každý vládl angličtinou, ale turečtina je aspoň v latince, zatímco v Maroku jsou oficiálními jazyky arabština a ještě o něco víc hieroglyfické berberské jazyky (domluvíte se ale i francouzsky). Istanbul obecně je k cizincům shovívavější. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se zrovna vrátila z Maroka, nebo tím, že je Istanbul největší město země a vyhledávaná turistická destinace, ale žádná překvapení, natož nepříjemná, se nekonala. Snad jen těch samopalů na ulici bylo občas moc.

...

III. prakticky
Istanbul má relativně dobré pokrytí MHD – tramvaj, něco na způsob metra i přeprava lodí fungují jako všude jinde, i když jsou části, kam se dostane jen strašidelný autobus dvakrát denně, a vzdálenost některých zastávek na asijské straně města je mírně řečeno na dlouhé lokte. Taxíků je v Turecku spousta, ale nebyly třeba. Narozdíl od Marrákeše (nebo Casablanky), kde zorientovat se v systému městské hromadné vyžaduje aspoň týden systematické aplikace metody pokus/omyl. Na druhou stranu, pravděpodobnost, že vás coby turistu natáhnou, nebo se o to aspoň pokusí, je vyšší. Ceny jsou různé: jízda hodinu a půl centrem Casablanky (od pobřeží Atlantiku k nádraží Casa-Voyagers) mě vyšla na 30 dirhamů (67 kaček), za patnáct minut z hlavního nádraží v Marrákeši na náměstí Jeema el-Fna – neoznačeným taxíkem, moje chyba – jsem zaplatila 150 dirhamů a ještě vystupovala uprostřed nejrušnější ulice v okolí tak, že mě i s dveřma málem sejmul náklaďák. Ideální je vzít všudypřítomné tzv. petit taxi, malinké Dacie a podobné značky, a domluvit si s nima cenu dopředu. Osvědčilo se mi nevytahovat velké obnosy najednou – když z kapsy lovíte mince jednu po druhé, nevypadáte, že jste v balíku. V Maroku používá taxi každý. Z letiště jezdí autobus (50 dirhamů, asi půl hodinky), v Istanbulu je Atatürk poslední zastávkou metra až do centra.

Turecké liry ani marocké dirhamy v Praze neseženete (moc jsem tomu, pravda, nedala), takže nejlepší je vzít a posléze směnit Eura nebo se spolehnout na výběr z bankomatu na letišti (s poplatkem, který není vysoký). Kartou se nedá platit všude, byť v Istanbulu častěji, dobrá zpráva je, že ceny, všeobecně nižší než „nízké v Praze“, vám umožní nosit u sebe jen pár kaček. Musím říct, že po zkušenostech z Londýna, Paříže nebo Amsterdamu jsou tyhle destinace jako z jiného světa. Paradoxně, jídlo je tam o několik řádů jinde – lepší, chutnější, víc. I v jedné z dražších restaurací (Rick’s Cafe Casablanca, můj jediný finanční výstřelek) jsem platila jako za velké kafe a koláč ve Starbucks – a to jsem měla menu včetně předkrmu, což by mě normálně ani nenapadlo.

IV. místo
„Zkus Dakhlu, to je hc. A poušť za Merzougou, to je velmi pěknej kus planety, s trochou štěstí se dostaneš k černým bubeníkům.“ Seděla jsem v Earth Café v centru Mediny v Marrákeši a procházela zprávy a mejly z Evropy. Poušť za Merzougou, usmívala jsem se a Pavlovi Dobrovskému k jeho pohoršení odepsala, že mířím do Casablanky. Všechno je jednou poprvé! A tohle bylo poprvé až až. I Paul Wallfisch, který má Maroko zmapované naněkolikrát, mě svého času navigoval jinam, než jsem nakonec vyrazila. Marrákeš za návštěvu stojí nepochybně a navíc je to dobrý výchozí bod pro cestování vlakem; do Casablanky bych se podruhé nehrnula, ostatně všechno, co jsem tam potřebovala (vidět Atlantik, zajít do Rick’s Café), mám teď „splněno“. Ale taková Dakhla... Myslím, že Dakhla by za to stála. A Západní Sahara, Vysoký Atlas... Nedokážu odhadnout svoje (fyzické a psychické) možnosti, ale fakt je, že mě atmosféra země uchvátila jako ještě žádná dřív, totálně.

Istanbul je – oproti Maroku, ale i ve srovnání s jinými evropskými metropolemi – normální. Vlastně nejvíc připomíná tureckou čtvrť v Londýně, pokud se můžu dopustit politicky nekorektního kastování – pro představu. Nepochybně stojí za to sebrat se a vyrazit do Asie a nemyslím tím zrovna tureckou riviéru nebo Ankaru, ale abych o tom začala vůbec přemýšlet, ještě se (doufám brzy a několikrát) znovu podívám do Istanbulu. Týden rozhodně nestačí.

...

V. znovu prakticky
Bydlení v Istanbulu má velmi evropské standardy, byť topení v lednu za sněžení a vůbec netypicky ostrého zimního počasí nestíhalo. Bydlela jsem v jednom z desítek hostelů ve čtvrti Sultanahmet (staré město), evropském výběžku lemujícího Bospor, jen kousek od obou největších mešit a paláce Topkapi. Za devět eur se snídaní, wi-fi a krásným výhledem ze střechy na Bospor, přes hostelworld.com. Ubytování obecně není drahé, dají se sehnat i zajímavé last minute hotely přes booking.com a nenáročný cestovatel ušetří spoustu zlatek. Ještě víc v Maroku: noc v hostelu v Marrákeši, v centru Mediny, se snídaní, výhledem ze střechy (pořád se nemůžu smířit s tím, jak normální to tam je) a wi-fi mě přišla na necelých šest eur. V Casablance jsem se plácla přes kapsu: noc v hotelu Central (3* singl s manželskou postelí, solidní koupelnou, snídaní, výhledem na přístav, za rohem starého města) stála sedm set korun. Nutno dodat, že to byl jeden z nejpříjemnějších hotelů, kde jsem kdy bydlela, s fantastickým geniem loci, a jestli se někdy budu do těchto končin vracet, vím přesně, kde budu bydlet.

VI. nejlepší
Nejlepší v Maroku je marocký mátový čaj, říkám i jako osoba na kofeinu. V Marrákeši jsem se zamilovala do všeho téměř okamžitě, zřejmě normální turistická reakce. Mimo dominantu města, Kotúbijskou mešitu a blízké náměstí Jeema el-Fna, na typické „památky“ nenarazíte, město je atrakce (bez negativních konotací) samo o sobě. Istanbul je zase kouzelný ve všem, co není Evropa, ale Orient. Mám trochu problém to definovat, jelikož zrovna tohle město umí obě kultury, lidi a věci přirozeně propojovat a míchat. Coby „brána Orientu“ funguje bezezbytku a velmi snadno probudí nutkání vidět a zažít víc: na Blízkém, Středním a Dálném východě. Přičemž zůstává evropsky civilní. Turecké sladkosti jako baklava, gözleme (něco jako palačinky), ayran (slaný jogurtový nápoj), kahve nebo vodní dýmka – na věrné napodobeniny i původní receptury narazíte dneska všude, ale pod istanbulským nebem chutnají nějak... opravdověji. Jako mátový čaj v Maroku.

...

VII. naposled prakticky
V Maroku jsou pravidla čehokoliv dost rozvolněná. Ulice je nejdůležitější společenské místo, odehrávají se tam setkání i obchod, který mají místní v DNA. Přiznám se, že nesnáším a neumím smlouvání, připadám si tak strašně nevybaveně. Relativně malý výběr skutečně potřebného zboží vynahrazují nízké ceny, cigarety bez kolku jsou běžně ke koupi od dvaceti dirhamů (červené Marlbora, modré Gauloisky a nejlevnější lokální Marquise, často je prodávají po jedné), překvapilo mě, jak snadno seženete drogy, a je příjemné vidět, jak dobře fungují řemesla. Medina Marrákeše (centrum se zhlíží v západu) je rurální, velmi syrová, jako by se v ní zastavil čas. Do Istanbulu dorazila antitabáková lobby už bůhví kdy a krabičky cigaret jsou tak zohavené rakovinou, že jsem si ani jedny místní nekoupila. Na twitter jsem psala zajímavý poznatek: tohle město je plné (koček,) lidí a věcí a úkolem lidí je přenášet ty věci z místa na místo. Je to tak: neustále někdo někam něco vozí a nosí, ulice jsou pořád plné a davy místních proudí sem a tam. Jasně, transportní chaos je pro dnešní dobu typický, ale netrpělivých manažerů s ranní kávou z Costy a sekretářek v kostýmku na cestě z pauzy na oběd tady moc nepotkáte. Je to jiný druh chaosu a paradoxně uklidňuje (pravda je, že mě uklidňuje denní rutina jakéhokoliv přelidněného města).

VIII. památky a „památky“
Spousta památek! Škoda, že nejsem vhodná osoba na jejich systematické procházení. V Istanbulu mě okouzlilo malinké muzeum Orient Expressu, jakkoliv se „výstavkám“ vyhýbám, co můžu. Mešity a spousta koček, pobřeží Bosporského zálivu a Bosporský most, i když počasí, zvlášť blíž vodě, není v lednu ideální. Zasněžené střechy starého města a zahrady archeologického muzea a paláce. Istanbul je jedno z měst, kde i „obyčejná“ místa můžou překvapit, a nemyslím, že se opravdové krásy dají objevit za týden. Nebo, jinak, jak se vyjádřil Tod A z Firewater: „Where the fuck is Beyazit? I have lived in Istanbul for two years already, but I am still quite a tourist.“ Maroko, přesněji Marrákeš, nabízí tradičně muzea, výpravné zahrady a starobylé stavby (do mešit nemuslimové nesmí), ale jak jsem se zmínila, město, jeho ráz, zvyky a každodenní život, je (pro Středoevropana) úkaz sám o sobě.

IX. aftermath
Veselé historky, když nepočítám několik nepodařených misí, které skončily ztrátou telefonu nebo mě, se tentokrát neděly příliš často. Zmíněný bloček http://lapacka.tumblr.com je popisuje z velmi osobní perspektivy, ale možná dobře poslouží pro dokreslení atmosféry. Maroko bylo pobláznění na první pohled, láska na druhý. Nemůžu se dočkat, až mi některá letecká společnost znovu přihraje nabídku, která se neodmítá, a já budu moct v klidu vypustit všechny stresy z myšlenky na „poprvé“ a soustředit se na lekci pro pokročilé. Marrákeš byl jedním z nejkrásnějších míst, jaké jsem navštívila (byť jsem si neříkala: tady chci bydlet), a až do smrti na něj nedám dopustit. A Istanbul? Při první příležitosti – a pak klidně znovu.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #22> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z deníku dezorientované pouštní krysy aneb Junktown festival 2017

redakce 13.07.2017

Kromě kostýmů a úmorného vedra se mi při vzpomínce na Junktown vybaví všudypřítomné burácení motorů. Krásy života na postapo festivalu anebo Jak ho přežít.

Hudebníci nejsou herci - Russian Circles

redakce 18.11.2016

Trio krásných chlapů si své místo hledalo a nacházelo dlouho, tady u nás je milujeme a oni se nestydí hrdě hlásat světu, kam odlétají z teplejších krajin.

Přežít: Pripjať

redakce 29.10.2016

Reakce lidí na mé sdělení, že jedu do Černobylu a Pripjati, by se daly rozdělit do tří kategorií: První: „Super, tam chci taky!“ Druhá: „A proč?!“

Přežít: Cosa nostra na streche Banátu

redakce 11.09.2016

Kalendářní rok uvnitř mého časoprostoru zpravidla končí v druhé polovině srpna. Alespoň od té doby, co mi do života vtrhnul festival Banát.

Přežít: Sever (Oder-Neiße-Radweg)

redakce 20.08.2016

„Tak pěkná cesta a cíl úplně na hovno,“ povídá zničehonic zadumaně Marie na samém konci cyklostezky v Ahlbecku. To mi utkvělo v hlavě.

Jak hluboko dokáže klesnout umělec: Kid Cudi

redakce 29.01.2016

Kid Cudi začal postupně ztrácet soudnost a každý další počin, včetně bočního rockového projektu WZRD, byl průser. Pomyslným posledním hřebíkem...

V pyžámku s kočičkami (den třetí)

redakce 16.06.2013

Chystáte se na Creepy Teepee? Možná vás nastartuje jiný hipsterský festival, novozélandský Camp a Low Hum. Nebo?

Přežít v Rusku: Válka není, všude mír

redakce 22.12.2012

Pane učiteli pane učiteli, že jste byl doopravdickej voják a partyzán? Jinak byste to tak krásně nemohl složit!

San Francisco: You're gonna meet some gentle people there

redakce 14.10.2012

Frisco si dnes sice hraje na „slušňáka“, ale nálepku jednoho z nejliberálnějších měst USA už mu nikdo neodpáře.

Of all the gin joints in all the towns in all the world...

redakce 10.08.2012

"Moonlight and love songs/ never out of date/ hearts full of passion/ jealousy and hate..." Vítejte v Rickově kavárně.