Šejkr #6 Australský jet leg #1

Mělo (by) to být o cenách. Nebude. Přesto, nebo možná právě proto, že se jich minulý týden rozdalo tolik. Vinyla pro dva, co nejsou Kalle, Grammy pro Beyoncé a Apollo pro legraci. Všechny estrády stejně končí nad ránem v baru, pro někoho život začíná právě tam. Bez cen a chytrých řečí, na zdraví, tyhle drinky jsou poslední.

Cash Savage nikdy žádnou cenu nedostane, zato mi se svými The Last Drinks a albem Hypnotiser připomněla, co je důležité. Několikahodinový youtube zásek, který opakovaný poslech alba způsobil, dal tomuto Šejkru úplně jinou cenu, než měl mít původně. V Austrálii by se nějakému nafintěnému koktejlu vysmáli, pivo se tam pije po džbánech a kvalita se řeší pozdě odpoledne při kocovině.

Od zpěvačky se jménem Cash Savage těžko můžeme čekat něco jiného, neteř Conwaye Savage, klavíristy Nicka Cavea (jasně, překvapení) si z toho vůbec nic nedělá. Hraní je zábava, stejně jako pití, ve volných chvílích trénuje fotbalový mužský tým! To je holka, ty vole.

So many Australians… Chet Faker loni v rozhovoru právě tohle uvedl jako důvod, proč se do Berlína nestěhovat. Znám hodně lidí, kteří tam právě kvůli tomu chtěli/chtějí bydlet. Jindra před dvaceti lety nesl přes celé město kazetu Rán těla, aby ji hodil do schránky domu, o kterém mu někdo řekl, že tam bydlí Mick Harvey. Dneska se tomu smějeme, ale tehdy to byla vážná věc. Ne snad že by se Mick někdy ozval.

HTRK se na novém EP Body Lotion vrátili v čase. Všechny tři skladby pocházejí ze sessions k alb Work (Work Work), na kterých se ještě podílel předčasně zesnulý Sean Stewart. Čistá krása, Austrálie trochu jinak, ale pořád hodně blízko u srdce. Stejně jako The Kill Devil Hills, na které před pár lety do Rubínu přišlo patnáct lidí a nám to bylo úplně jedno, protože ta kapela hrála jako by ten večer měla umřít.

Brendon a jeho boys na letošek chystají konečně nové album, trvalo jim to dlouhých šest let. Pak konečně zase přijedeme, sliboval v posledním emailu. Beru tě za slovo, píšu mu již poněkolikáté, těším se na ně na všechny. Nerad bych se spletl, ale New War už se nejspíš nikdy nedočkáme, poslední post z června loňského roku hovoří jasně. Veliká škoda, tam bylo slušně nakročeno.

Debut Total Control se mi před pár lety pokoušel prodat Míra Pátý v Rekomandu: “Michale, jestli zrovna ty odejdeš bez týhle desky, tak to budu brát jako osobní neúspěch.” Zklamal jsem ho, dneska mi je to líto. O novince Typical System jste si mohli přečíst loni ve Full Moonu, pořád je to síla jako hrom.

Končíme, jdu kupovat letenky. Australský speciál číslo jedna odlétá, divil bych se, kdyby se ten jet leg neozval brzy znovu. S Cash Savage už se domlouváme na pivu v Ostravě, už jen slyšet ten přízvuk má svojí cenu.