Články / Reporty

“Seš moc pěknej, ale já nestíhám ani to svý...” (Colour Meeting)

“Seš moc pěknej, ale já nestíhám ani to svý...” (Colour Meeting)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 13.07.2015

Já vím, všichni se mačkáte na Creepy Teepee nebo na trenčínském letisku, ale věřte nebo ne, ten pravý ráj stírající malicherné rozdíly mezi máničkami, hipstery a rodinami s dětmi je tady, na hranici Čech a Moravy v kotlině při Bílém potoku. Tady, kde se ubytujete za dvě sta u Havlů v Revoluční (a neříkejte, že vám uniká ta symbolika), tady u městských hradeb, kde svítí rychlé chladné slunce. Tady, kde přes Královskou alej plnou vzrostlých lip směle fouká od Synského rybníka. Tady jsem. Sobota dopoledne. Sedím v libé kavárně Pralinka, bílé puntíky na červené, natržený křivák, nejmilejší obsluha, kafe, malinová limonáda s bazalkou, akorát tak bzukot, z rádia England Dan & John Ford Coley Some Things Don´t Come Easy a já píšu vám.

Vím, už nestihnete přijet, ale nikdy není příliš pozdě na nový začátek. Páteční večírek festivalu, který se koná již po dvanácté a pečlivě mixuje české a zahraniční interprety a hudební styly s divadlem, začíná o půl páté na sluncem zalitém poličském náměstí. U hradeb, kde se pomalu rozbaluje, kupuju chutnou poličskou jedenáctku alias otakárka (po zakladateli Poličky Přemyslu Otakarovi II.) a popobíhám do hloučku shromážděného kolem pražského divadelního souboru Squadra Sua. Trio bývalých členů předních souborů fyzického a nonverbálního divadla (Farma v jeskyni, Teatr Novogo Fronta) tu za bdělé pozornosti dětí i dospěláků rozjíždí grotesku o hasičích Bomberos. Zapomenutí hasiči Bom, Be a Ros se jmény vyšitými na zadku slaví stodvacetileté výročí a řídí se heslem “bližnímu ku pomoci”. Vzduchem lítá voda a hasící pěna, ženy fungují jako živé terče a končí v pevném objetí chrabrých hasičů, hoří helmy, tváře a nakonec i děti (skoro). Hravý pouliční slapstick nás nenuceně vtahuje. Nakonec se za lámavého smíchu všichni stáváme účastníky (ne)dobrovolného hasičského cvičení. Na dráždivé defilé téhle trojky jen tak něco nemá.

Vlčí hlad ukájím u voňavých stánků, na které mě loňskými reporty nalákaly Anička s Barkou. I letos se zelňačka, paella, pečené brambory s tvarohem, makové koláče a chleby s lákavými pomazánkami podávají na babiččině porcelánu. Přibyly klobásky a langoše, ty zatracované plebejské lásky. Se lžící v puse vítáme brněnské trio Vlčí mág, které podle svých slov, spojuje nebe se zemí. Troufalé, nicméně pravdivé. Místy až meditativní souhra akordeonu a didgeridoo podpořená nádherným sopránem skromně vystupující Alexandry Polarczyk. Nomen omen. Polárka kypřejších vnad si podmaňuje zatím nepočetné publikum, akordeonistka Žanetka, se kterou jsme netušíce, kdo jsme, hledaly na náměstí kavárnu, prožívá hru až orgasticky. Vše zdravě uzemňuje Daliborovo didgeridoo a Matoušův cajón, díky zpoždění Zubů nehtů se dočkáme i beatboxové a taneční vložky. Magické.


Na červenec neskutečná kosa. Zachrání tramín červený a undergroundové dračice Zuby nehty. Pod tímhle jménem od roku 1987, nicméně znalí vědí o Plynu a Dybbuku, kdyby už jen z loňské předělávky jejich songu Ale čert to vem od dua Tvrdý/Havelka. Je to jako vidět svou mámu za bicíma. Aktuální složení Míková, Jirčíková, Flesarová, Řepová a Maxa se s tím nemažou, zní věci z nového alba Kusy, které vyšlo po patnáctileté pauze, i staré hity Deska, Paní nebo Malí sráči. Nadčasové texty fungují i dnes, holky vtipkují a hází pohledy, jako by jim bylo dvacet. “Takoví mladí, vy to nemůžete znát. Samí lidé z lepších rodin.” Jako by to nebylo jedno když: Jediná jistota je, že já nerozumím tobě a ty mně.

Akrobatická procházka po ostří mostu, rondokubistické činžáky, ohromný novogotický kostel, Svatopluk Čech v zeleni. Neklid.

Pokračuje jízda na staré vlně, tentokrát Dunajské. Legendární brněnští art rockeři Dunaj skončili v roce 1998 po smrti frontmana Jiřího Kolšovského. Zakládající členové Vladimír Václavek a Josef Ostřanský oprášili kytary, přibrali bubenici a pálí to do nás s nebývalou energií, čeština střídá angličtinu a ty texty, ty texty… Jak jen se jmenuje ten, ten, kde zní “chci se ti vymknout z kloubů”. Poblíž tančí část Květů. Pravověrní i noví posluchači plesají, zhudebnili Reynka i Castanedu, co víc si přát.

Kosa, kosa, kosa. Seká hlava nehlava.

Pódium teď okupuje všeobecně oblíbené Poletíme? Turbošanson, banjo punk, future jazz country. Vulgárnější hospodský styl. Nejdřív poslouchám z dálky, nejsem příznivec, ale páru to má. Z naivity a netolerance jsem vyrostla už dávno, i Polička potřebuje své taháky na diváky, svůj mainstream. Krásné pozorovat všechny ty mladé, dočasně bezstarostné, přijímat pití z láhve vína a s lehkým srdcem odmítat pozvánky máš s kým pít? “Seš moc pěknej, ale já nestíhám ani to svý.” Nakonec najdu svou rezonanci, věřím.

Nezbytné ohřívání v čajovém stanu s čerstvě namletým turkem pod nosem. Skoro se vzdávám, ale ti srdeční zářící lidé, ta atmosféra, nebe plné hvězd, srdce plné smutku a nesplněných tužeb. Kofein nakopne a Venezuelani Gypsy Ska Orchestra oživují všechny polomrtvé. Pod pódiem začíná karneval a já přemýšlím, proč jen jsou ty vášnivé národy vzrůstem tak malé. Najednou je to jasné. Vecpalo se jim to do srdce, do duše. Otvírám to své. Pookřívám. Balkán a cikánská muzika naroubovaná na caracaské merengue, žhavou cumbii, globální rock, swing a oblíbené ska. Nemůžeme se odtrhnout od té harmoniky, od saxofonisty a svištícího trombónu. Styly se mění jako barva peří letícího ptáka, jako střípky v kaleidoskopu. Hluboko po půlnoci vstupují hudebníci do davu a my nasáváme z horkých srdcí trochu tolik potřebného tepla a vášnivosti. Na shledanou zítra.

Info

Colour Meeting 2015
10. - 11. 7. 2015
Městský park, Polička

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace