Minka Dočkalová | Články / Reporty | 06.09.2021
Výstava Spooky Butt 3: Co-Parasitic / Microbial Regression uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.
Když o sobě uvažujeme, víme, že jsme to my. Máme pocit, že sami sebe známe, chodíme na terapii, abychom se pochopili a upravili svoje vzorce chování. Občas ale trochu pozapomeneme na vlastní fyzickou schránku. Vnímáme tělo jako objekt, křivky, sérii dokonalostí a nedostatků. To, že funguje, je samozřejmost. Zpravidla až do chvíle, kdy začne službu vypovídat. Málokdy si sami sebe dokážeme uvědomovat celistvě – jako stroj tvořený soustavou samostatně fungujících mechanismů, schránku na orgány, to vše pak tvořené buňkami, které se skládají ještě z dalších, menších částí. O tom všem pak lze dál uvažovat vrstevnatě – jsme tvořeni samostatně fungujícími menšími segmenty a současně spoluutváříme systém, ve kterém jsme jen nepatrným fragmentem v mechanice celého světa.
Jsme obézní vesmírné lodě, jsme útočiště celých kolekcí mikroorganismů. Navzdory progresivní vědecké činnosti rozumíme jen zlomku toho, proč a jak fungujeme a jak malá změna může ovlivnit fungování celku. Trávíme, kadíme, prdíme, krkáme, zvracíme. Je nám to většinou odporné. Ale jsme to také my. Pořádáme soutěže krásy, ale nechceme vidět svoje lépe či hůře fungující vnitřnosti. Omdléváme, když vidíme krev. Žereme nesmysly a pak se divíme, proč je nám zle. Potlačujeme emoce, somatizujeme a následně se ochotně medikujeme, protože tělo nechce poslouchat. Jsme odpojení. Kam až lze v ignoranci vlastní hmoty zajít, zatímco předstíráme, že sami sobě rozumíme, ordinujeme si diety, tréninkové programy a hrajeme si na odborníky, kteří ví, co je pro koho vhodné?
V koordinaci s lokálními brněnskými i zahraničními umělci a performativním centrem Terén se podařilo kurátorům Šimonovi Kadlčákovi a Danielu Hüttlerovi vytvořit do hloubky jdoucí sérii výstav, které brnkají na strunu lidské existence. V poslední z nich lze natrefit na epileptickou ledničku, kolekci ready-made objektů, výjevy mapující psychedelickou sebezkušenost i velkoformátové malby připomínající Kupkovu tvorbu. Multimedialita uměleckého vyjádření komponovaná do prostor podzemních chodeb Zelného trhu, které se kroutí jako střeva, vytrhne diváka z apatické dimenze fungování na autopilota a nutí ho zamýšlet se nad vlastními tělesnými pochody, jejich vnímáním ovlivněným kulturním kontextem a možností uhnout z konvenčního pojetí těchto přirozených procesů. Možná si pak dovolí i na chvíli užasle zavnímat svoje tělo a užít si neslyšnou a neviditelnou souhru struktur a funkcí, díky nimž se může prožívat tady a teď.
Na červeno nasvícené členité stěny objímající schodiště a vedoucí do nižších pater podzemních chodeb na chvíli teleportují návštěvníka přímo do některé z trubek trávicího traktu. V útrobách výstavních prostor se lze orientovat podle plánku, který jsem si zapomněla vzít. Absentující popisky děl se jeví zpočátku jako nedostatek, není na první pohled patrné, kterému umělci v dané instalaci připisovat kredit. Teoretická anonymita tvůrců vystavujících v zákrutech podzemí však díky tomu působí jako dokonalá metafora střevního mikrobiomu. Nejsem si tak docela jistá, která bakterie má co na svědomí, nicméně lze konstatovat, že společně, jako orchestr, hrají poměrně slušnou muziku.
Na poslední díl výstavy Spooky Butt navazuje série nedělních workshopů, které tematicky doplňují hlavní myšlenku zmiňovaného cyklu. Převážně v angličtině vedené interaktivní semináře umožní návštěvníkovi zažít přehlídku parazitů ve svém přirozeném prostředí či si na vlastní kůži vyzkoušet „frustraci z nepředvídatelného“. Výstava bude ke zhlédnutí ještě celý příští týden.
Spooky Butt 3: Co-parasitic / Microbial regression
4.-12. 9. 2021
Katakomby Centra experimentálního divadla
foto © Minka Dočkalová
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...