Jak to kdysi řekla zpěvačka Jana Koubková? Když je mi špatně, tak si zpívám blues.
Tak se to povedlo, 25. ročník Blues Alive došel do zdárného konce. Alespoň na ty tři dny byl svět jako dřív, klobouk dolů před organizátory. I ve stínu viru a stoupajících statistik o počtu nakažených se v Šumperku podařilo uskutečnit festival, který nebyl takřka v ničem omezený, snad jen lehce sníženou kapacitou a absencí nočních jam sessions. Díky za to.
Sobota je vždycky na Blues Alive velké finále a jako takové si zaslouží i pořádný start. Šumperská akce každoročně dává příležitost mladým kapelám, které vzešly z klání Blues Aperitiv, a z těch, které vystoupily letos, nejvíce zaváleli Slováci Beans & Bullets. Jejich notně tvrdý blues rock sršel téměř hmatatelnou energií a drivem. Precizní vystoupení bez nervozity zahrané se strhujícím tlakem.
Z úplně jiného hudebního těsta byl Elijah Wald. Nenápadný, usměvavý „chlapík od vedle“, jen s otlučenou kytarou a harmonikou, přivezl klasické akustické blues v té nejsyrovější podobě a rozdělení sálu na jeviště a hlediště najednou působilo jaksi nepatřičné. Znamenitému setu by to více slušelo v zaplivané špeluňce kdesi na jihu Spojených států, i ten ošoupaný šumperský kulturák byl nějak moc nóbl. Wald neměl tolik publika, kolik si zasloužil, ale co autenticity týče, letos to spolehlivě vyhrál.
Britské blues se v Šumperku vždycky těšilo značné oblibě a v případě bandu Marcuse Bonfantiho, toho času posíleného o Paddyho Milnera za hammondkami, tomu nebylo jinak. Tvrdé, špinavé, hlasité – ale zároveň odehrané se skvělým feelingem a vysokým nasazením.
Kirk Fletecher byl takhle na konec festivalu vcelku náročné sousto. Ne že by snad blues přetvářel do nějakého nového tvaru, v tomto ohledu byl v podstatě konvenční. Jeho hráčská virtuozita byla ale taková, že se jeho výkony – a vůbec výkon celé jeho kapely – dal obtížně vstřebat. Not, kytarových běhů, melodií a figur tu bylo vážně hodně.
fotogalerie ze třetího festivalového dne k vidění zde
Plakátově největší jméno, legenda John Primer, byl vedle toho ve svém tradičním pojetím doslova balzámem. I u tohohle téměř osmdesátníka se ukázalo, že blues je životodárná energie. Primer nepotřeboval show na to, aby uhranul, stačily mu jen hypnotické figury a pár klasik z repertoáru Muddyho Waterse, v jehož kapele působil. Když pak dozněly poslední tóny Sweet Home Chicago, k níž se přidali i dříve vystupující muzikanti včetně Fletchera a Bonfantiho, bylo to téměř euforické. Roztančený sál budiž důkazem.
Vyvážený jubilejní ročník Blues Alive ukázal, že i v době, která kultuře nepřeje a podle některých „kapacit“ je to dokonce něco, co teď vůbec není potřeba, vytrvalost přináší ovoce. A připomněl, že setkávání a možnost společně vnímat živou muziku je tím nejlepším lékem, na všechno. Jak to kdysi řekla zpěvačka Jana Koubková? Když je mi špatně, tak si zpívám blues. A zpívám si ho, i když je mi dobře. Tak zase za rok.
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Pearson lítal po klubu jako smyslů zbavený, kolem krku měl omotaný kabel a s mikrofonem na jeho konci čas od času bodal do vzduchu vstříc přítomným.
Podmanivými Vodojemami pod Žlutým kopcom sa všetci uchvacujeme nahlas a spod oblúkov pritom naša nedočkavá vrava znie ako hutný psycho thriller.
Festival, který ještě před dvěma lety zažil masivní vlnu zrušených koncertů po kritice spolupráce s britskou bankou Barclays a jejích vazeb na Izrael, poskytuje platformu hudebníkům a hudebnicím v jejich neotesané podobě.
Zvuk bobtná, jako když ve tmě člověk chvíli zírá do jednoho místa a postupně začne rozeznávat obrysy, o nichž si ještě před minutou myslel, že tam vůbec nejsou.
Medzi skladbami je úplná tma a ja spomínam na boss fight na konci spomínaného filmu, kde hrá Pilgrimova kapela Sex Bob-omb, zatiaľčo on bojuje o Ramonu Flowers.