CTM 2020: Reverzní kolonialismus

Berlínský festival experimentální a klubové elektroniky CTM bývá tradičně velmi překvapivý a velmi globální. Letos bylo vyloženě neznámých projektů o něco méně, o to víc se ale ukázalo, jak silná je v současnosti hudba mimo tradiční Západ. (Což ukazuje i redakční TOP 5, kterou najdete tady.)

DJ Scotch Egg, Khanja & MC Yallah / Debmaster & MC Yallah

Dvakrát ugandský label Nyege Nyege Tapes, dvakrát rapperka MC Yallah, dva sety ve dvou nedělních ránech, které měly společnou nejen naprosto absurdní výbušnost. V tom prvním japonský producent DJ Scotch Egg stavěl na brutálních podkladech vypůjčených z UK bass i trapu, které doplňoval temnými, tribálními perkusemi a zvuky, ve druhém Francouz Debmaster jako by místo beatů využíval hutné zvukové bloky, přes které vrstvil vysoko položené rytmické akcenty. Jako jediná možná odpověď se jevily extatické šamanské tance – zvlášť v kombinaci s kulometnou, naprosto suverénní flow MC Yallah. Zemitý řev Khanji z grindcorové kapely Duma pak zafungoval už jen jako příjemný bonus, protože faktor párty už byl dávno na maximu.

Xin

Producent Xin bydllí v Berlíně – a tím informace končí. Záhadná entita ve fantaskním kostýmu nicméně v Berghainu předvedla likvidační set, ve kterém se d’n’b, dubstep a hardcore rozpouštěly v postklubové nestálosti, aniž by ovšem ztratily svou původní údernost. Monumentální basy nebyly konstantou, ale prostředkem k efektivní gradaci, odlidštěné vokály na pozadí zdůrazňovaly kyborgskou náladu setu. A když po čtyřmetrových berghainských reprověžích kolovaly bezmála hlukové šlehy, šel jsem do kolen.

reporty z letošního ročníku festivalu CTM čtěte ještě tady a tu

Gabber Modus Operandi ft. Wahono x Nakibembe Xylophone Troupe / Nakibembe Xylophone Troupe

Embaire je obří ugandský xylofon, na který může hrát až osm lidí najednou. Šestičlenný ansámbl Nakibembe Xylophone Troupe na něj produkoval hudbu, která připomněla vrcholnou éru Stevea Reicha – nekonečné proplétání melodických linek, nečekané akcenty, synkopace, polyrytmy – a pohlcovala kombinací komplexnosti, ze které se točila hlava (jak se tohle v lidové kultuře vyvinulo?), s chytlavostí. Vedle sólového vystoupení zahrála skupina ještě set s duem Gabber Modus Operandi (které primárně nehraje gabber) a vokalistou Wahonem z Indonésie. Ten už se vymykal úplně všem kategoriím a byl snad ještě působivější. Feel good avantgarda, kde z každého hráče přímo tryská radost.

Maria Thereza Alves & Lucrecia Dalt – You Will Go Away One Day But I Will Not

Zvuková virtuální realita. Tak by se dala nejlépe popsat instalace Lucrecie Dalt a Marie Therezy Alves v berlínské botanické zahradě. Návštěvníci dostali sluchátka se snímačem polohy a mohli si podle libosti procházet tropický skleník, kde jim na různých místech hrály domorodé zpěvy, digitální ruchy, lidové nástroje, zvířecí zvuky a synťákové melodie. Nešlo přitom čistě o snahu napodobit prales, ale o vytvoření futuristického zvukového prostředí – hudby čtvrtého světa, jak se od dob Briana Ena a Jona Hassella říká –, které si ve výsledku každý tvaroval podle sebe. Fantastický koncept, fantastické jednotlivosti, fantastický celek.