Detaily budujou celek (Moody Moon Noize 2025)

Program šiesteho ročníku Moody Moon Noize ponúkal zopár známych mien, zopár menej, vyzeralo to pekne. Nič nás však nemohlo pripraviť na komplexitu koncertov, ktorú víkend pripravil. Na prvý pohľad obyčajné mesto sa zmenilo na neobyčajnú scenériu výnimočnej hudby. Organizátori jednoducho vedia, kde sa skrýva mágia.

FILIP: Člověk se nepoučí. Loňský report jsem otevíral doznáním, jak mi Moody Moon Noize hned několikrát během tří dnů udělil lekci nazvanou Nikdy nic nepředjímej. Vybaven vzpomínkami na předchozí ročník jsem si bláhově po cestě na západ namlouval, že alespoň zhruba vím, do čeho jdu. Nevěděl. Takže zatímco při příjezdu největší vrásky na čele způsobovaly šedé mraky valící se nad goticko-barokním centrem, během nedělního návratu mysl zaměstnávala nejistota, kdy znovu zažiju podobné vybočení z reality.

Pohled do programu sliboval až na jistotu v podobě Kostela sv. Kateřiny téměř výhradně nové lokace. O první zážitek se postarala už jen změna ubytování ze vždy karamelkami vybaveného hotelu Bobr do o pár stovek vzdáleného Art hotelu. Smutek ze stěhování vystřídal údiv nad máselnicí přivrtanou nad postel, podezření, že jde o stylovou lampu bylo rychle vyvráceno, zbývalo dolít smetanu. Butikový hotel na butikovém festivalu.

VERONIKA: Malomestá sú krásné, Chomutov mi pripomína slovenské Piešťany, malé, milé. Na prechádzke do Café 44 prší, no program rozbieha domáca Tereza Kocholatá. Rovnako ako ma privítali opáskovaním rodáci zo spolku Kuprospěchu, otvára festival rodácka speváčka. Jadrový aspekt festivalu veľmi cením, zakoreniť program do lokálneho diania by sa dalo jednoducho obísť. Mesto ako také hrá v rámci dramaturgie významnú rolu, 300 ľudí a hluk nepôsobia invazívne a otravne pre miestnych, práve naopak, viacerí sa pridávajú.

FILIP: Komorní, ale o to rychleji vydýchaný zadní prostor Café 44 ještě poměrně přál intimnímu setu Terezy Kocholaté a jejímu coveru Cohena přesun na poslední chvíli z venkovni stage vyloženě pomohl, Bols/Slob a Vermilion jej proměnili v saunu. Jejich masáž vysoko vyhnaných bpm zaujala natolik i místní, že po dvou hodinách techno-dubstepových exkurzů došlo k závěru, že více tohoto štěstí už neunese.

VERONIKA: Sunnbrella doleteli až z Londýna, aby rozprúdili energiu po daždi gitarovými riffmi prerušovanými elektronickými beatmi. Indie-popové melódie miešajúce sa s hyper-popovými sekvenciami z nového albumu diváctvo viditeľne oživilo. DJ set pražskej dvojice Vermilion a Bols/Slob bol zas nabitý glitchom, popovými remixami a dunením tvrdých techno beatov, oba sa striedali, akoby to robili už roky, a obklopení šachovými setmi všetkých vyšťavili.

fotogalerie z festivalu najdete zde, to nejlepší tady

VERONIKA: Hneď ráno som sa prešla popri panoramatickom kine Visiorama 2000, posledném preživším modelu z 80-tych rokov, vizuálne pripomínajúceho cirkus s plážovým playlistom, smer Železničný depozitár. Prehliadka historických lokomotív so setom dējāvi v pozadí bola výnimočná, sprievodca ochotne odpovedal na všetky dotazy, obzreli sme si vozne z filmov Páni, kluci alebo Ostře sledované vlaky. Na konci čakal slovenský pesničkár Zabiť Františka. Od momentu, kedy sa s ním moje cesty prekrížili prvýkrát v bratislavskom Apachi, sa piesní neviem zbaviť, a som za to rada. Usadení medzi vagónmi sme ako deti jeho intímne spovede a harmonické melódie počúvali s úžasom.

FILIP: Depozitář byl první programový majstrštyk. Ráj šotoušů, který i přes můj vlažný zájem o detaily železniční dopravy nabízel takové bizáry a produkty československého kutilství, jako byl starý letecký motor z MiGu-15 přidělaný na předku vlaku jakožto odfukovač sněhu. Když se pak mezi posledními lokomotivami zjevil Zabiť Františka, byl úžas slabé slovo. K jeho deskám jsem si doposud neuměl najít cestu, ale když obklopený mnohatunovými kolosy a ocelovou konstrukcí zpíval v závěru písně Otec „A ja sa čoraz viac / Podobám stroju”, pronikala jeho poetika hlouběji než jakýkoliv folk, který jsem slyšel za posledních x let.

VERONIKA: V kultúrnom priestore Druhé patro, ktoré sa ani na mapách nenachádza, sa nahrával novinársky podcast Sirény, tentokrát so sociologičkou Lindou Coufalovou o manosfére a obsahu incelovských online fór. Diskusia nebola len o pôvode a reprodukcii patriarchátu, ale aj vyhliadkach zmeny spoločenských štandardov, kedy maskulinita nebude znamenať potláčanie emócií, vlastných potrieb a prejavy sily, ale prepojenie s ostatnými, budovanie zdravých vzťahov.

Rivermoans ako najkrajší koncert dňa, nádherné vokály spolu so syntetickými zvukmi sadli do akustiky kostola sv. Kataríny geniálne. Úzke prútiky svetla prechádzali cez gotické okná až na tancujúcu dcérku speváčky v prvej rade. Potom sa nálada zmenila. Rapperka OGmiaG predviedla na Fontáně show s nádhernými kostýmami a kovovými šperkami, obalená modrými a červenými svetlami. Tvrdé beaty, tvrdé bary, jednoducho hot a hard.

ZA HRANICE MĚSTA, LESA, ČLOVĚKA

FILIP: Zasazení shows doprostřed brutalistní fontány Květ, která vznikla v osmdesátých letech podle návrhu Ivara Otruby, názorně ukázalo, jak silně může působit proměna kontextu, ve kterém koncerty prožíváme. Dušana Vlka jsem za poslední rok a půl viděl nejméně pětkrát, a o týden dříve na pražské Štvanici ke mně jeho Duša undergroundu už téměř nepromlouvala, ale když jsem ho viděl sedět na vrcholu kašny obklopeného mlhou vycházející z hlubiny pod ním, okamžitě jsem věděl, že „o svet sa treba pobiť, aj keď to nevyhráš“. Ikonické. Fakt, že sám Dušan měl na koncertu poprvé část své rodiny, protože jeho kořeny sahají právě do Chomutova, kouzlo okamžiku jen posílilo.

Vrchol přišel ale o něco dřív. Lepšie nebolo nikdy dobre nebude je jedním z top alb loňského roku, pohříchu jsem ale živák Viktora Oriho doposud míjel. Jeho záznam deziluze z toho, že lepší svět si už ani nedovedeme představit, působil v betonových kulisách s takovou intenzitou, že jsem neutěšenost doby vyháněl ze svých myšlenek ještě o hodiny později. Fontána, která se ovinutá kouřem zjevila v potemnělém parku jako přízrak v horečnatém snu, v nich ale přežívá doteď a jen tak nezmizí.

VERONIKA: GbClifford. Elektronický spev v strede sviečok mal neuveriteľnú silu, len ťažko sa dali odtrhnúť oči. Hudobníčka kráčala tam a naspäť pomedzi ľudí, vyvolávala zmätok až úzkosť. Tracky sú ale v istých bodoch upokojujúce, poslucháč sa v nich vie rozplynúť. Transcendentálny zážitok sa mi z pamäte tak skoro nezmaže.

FILIP: Její vystoupení bylo další ukázkou toho, jak velkou roli může hrát prostředí, obzvlášť u takto výrazné a v nárocích na posluchače nekompromisní hudby. Jak při loňském setu na Lunchmeatu, tak kdykoliv později jsem nedokázal proniknout jejími noisovými stěnami, které před sebou staví jako štít. Obklopena svíčkami, plně soustředěným publikem a s klenbami sv. Kateřiny nad hlavou ale najednou tíživé rozjímání nad životem prostoupilo nejen mnou, ale vším živým v doslechu. Když jsem pak zvenku pozoroval, jak reflektory probleskávají gotickými okny, docházelo mi, že GbClifford přesahuje nejen obvod kostela, ale i hranice české kotliny.

VERONIKA: Krkolomne vstávam, ledva stíham hotelové raňajky. Autobus nás vezie polhodinku cez zelenú scenériu do obce Hora Svatého Šebastiána, kde zahrajú výborní Adriana Antalová na slovenskej fujare a nórskej seljefløyte s Adrianom Myhrom na kontrabase. Ich tóny sa rozliehajú po okolí, ďalší dramaturgický úspech. Po koncerte sa ma Czechmag v rozhovore opýta, aká kapela mi na festivale chýba. Aj keď ma nič nenapadá, počas túry Bezručovým údolím, cez hĺbku lesov, popri potokoch a hubách, mám nad čím rozmýšľať. Zo slovenskej dramaturgie som asi zvyknutá na viac punku, niečo tvrdšie ako Blve Velvet alebo Vojdi by ma pohladilo na duši.

Pri rázcestí Tretí mlyn čaká Severní nástupište, bohužiaľ, tak ako počasie doteraz prialo najmä v prípade koncertov na Fontáne, tak sa teraz rozbieha dážď. Koncert to však neutíši, okolo hudobníkov sa zozbiera dostatok ľudí s dáždnikmi, ktorí nielen nový kontrabas zachráni. Asi najľudskejší moment víkendu dovolí skupine dohrať až takmer do konca.

ZMIZET V MLZE

FILIP: Severnímu nástupišti slušel nakonec i nouzový přesun o palouk vedle. Místo až pohádkové mýtiny prostranství, kde zbytky asfaltu bojují o přežití v předem prohraném boji s okolní přírodou – pro kapelu svázanou s městskou periferií ani příhodnější místo být nemohlo. Co mi ale vytanulo na mysli u obou koncertů rámujících, pro některé nečekanou („To teď jako fakt pudeme osm kilometrů?!”), procházku, bylo ticho a respekt mezi přihlížejícími. Ostatně netradiční kontext většiny vystoupení vedl u drtivé většiny z nich také k úplně jinému druhu vnímání a uvědomění si vlastní přítomnosti na nich. Tam, kde někdo bere klubové koncerty jako pozvánku na small talk, proměněné prostředí a absentující ocelové kostry klasických pódií přispěly k plnému soustředění na podstatu věci.

VERONIKA: O ďalší program v klasicistickom Altáne v parku sa starajú experimentálni umelci. Na Ursulu Sereghy som sa veľmi tešila, album Cordial sa objavuje v mojom playliste už dlhšie – usadená na lavičkách parku sa v mojej hlave hudba úplne rozpúšťa, a melódie, ktoré sú mi tak známe, ma prenášajú domov. Tracky Petra Bursy s taktiež syntetizovanými vokálmi prenikajú celým telom, nie každým. „Já to nechápu, co to má bejt?” vykrikuje pripitý miestny, chvílami stíchne, a počúva. Na konci vraví: „Hezké, hezké.”

Prichádza peak, a to scénografia v Mestskom divadle. Sála presvietená krvavo červenou, v strede vyvýšené pódium plné kvetín. Para pomedzi ne kľučkuje ako prúdy vody. Každý lupeň je na svojom mieste a vytvára rozprávkové prostredie, ktoré vyráža dych. Nemo sledujem Richarda Grimma na majestátnom krídle a Dominika Nováka v labyrinte káblov syntetizátorov Božského Soaré. Na Vojtika s klavíristom Kevinom Gerhardom Lázokom by ma nepripravilo nič, album Messiah IX by asi nikde tak krásne nevynikol. Od prvého tónu Incubusa cez prenádherné Love Handles až po Kríž som v tranze. Triáda človek-čas-priestor tu bola dotiahnutá naknap, všetko do seba zapadalo, vytváralo samostatné umelecké dielo. Šialená žánrová rozmanitosť, dynamika programu a zasadenie do kontextu, koncepčního aj priestorového, to som asi nikde v takej celistvosti nevidela.

FILIP: „Asi som rád, že som vlani ochorel,” pronesl do šumu závěrečné noci před Kulisárnou Fvlcrvm. Jestli existuje něco jako řízení osudu, tak to, že tečku za tříletým působením Moody Moon Noize v Chomutově měl udělat právě Pišta Kráľovič, v něm muselo být vepsáno odjakživa. Tyčící se na balkoně Městského divadla s roztékající se neonově-limetkovou barvou po obličeji a se změtí těl stojící na prostranství pod ním by těžko sám vymyslel ikoničtější moment. Vzpomínka, kterou si ukládám hluboko. Chvíle, kdy se mezi tracky najednou objevil přímo uprostřed davu, který v tu ránu explodoval, mizí v extatické mlze.

Moody Moon Noize mi za poslední dva roky přinesl tolik jedinečných zážitků, vzpomínek a přátelství, že by vydal za všechny ostatní dohromady. Naučil mě jinak přemýšlet o hudbě a kontextu, v jakém ji konzumujeme, a že headlinerem mohou být i lokace. Takže ať už se butikový festival vydá pokoušet hranice symbiózy veřejného prostoru a kultury kamkoliv, chci být u toho. Hlavně nic nepředjímat.