Články / Rozhovory

Fanda Holý (Holy Fanda and the Reverends): Jít jenom za tím, co slyšíš

Fanda Holý (Holy Fanda and the Reverends): Jít jenom za tím, co slyšíš

Adéla Polka | Články / Rozhovory | 11.12.2022

Holy Fanda and the Reverends je sestava, která názvem lehce odkazuje na americkou tradici folku a country, ale zároveň si hledá své osobité místo v českých hudebních vodách. Fanda Holý aka Holy Fanda si Ameriku sám zkusil, zahrál tam nemálo koncertů. Překvapuje hráčskou všestranností, je to suverén, který umí všechno zahrát sám, ale stále ho baví kolektivní tvorba, to, jak danou věc zahrají jiní. Tento rozhovor berte jako předkrm k obsáhlému interview, které najdete ve Full Moonu #137. A zajděte si na koncert Holy Fanda and the Reverends, to se zrovna hodí. Letošní rok uzavřou kratším turné s brazilským punkrockovým powerduem Canja Rave, které vyvrcholí 13. prosince v pražském klubu Cross, kde bude pokřtěn jejich nový sedmipalcový singl.


Kde se vzal Holy Fanda? Čte se to anglicky, jsi Svatý František?

Jo. Vzniklo to ve Státech, kde jsem byl na turné s Tower of Dudes, což bylo někdy v roce 2011. Začali mi tam tak říkat. Ale vykládat si to může každej, jak chce. Klidně Fanda Holý svatý. Desku Dopisy v lahvi jste vydali jako Holy Fanda and the Reverends. Můžeš shrnout svou hudební minulost?

Reverends vznikli v roce 2015, kdy jsme vydali album Konec cesty, a v tu dobu už jsem měl na kontě dvě autorské desky. První sólová vyšla v roce 2010, o dva roky později jsme vydali desku s kapelou Kojoti a hráli jsme rock'n'roll, country-punk. Většinu toho jsem psal já. Zároveň jsem hostoval v dalších kapelách.

Na kytaru?

Na všechno možný i na housle, nahrál jsem třeba banjo kapele Neočekávaný dýchánek nebo na Náměstí míru Bonuse. Wild Tides jsem nahrál housle na desku s pizzou a v kapele The Tower of Dudes jsem hrál na dobro, mandolínu, housle a zase banjo.

Na bicí umíš?

Umím, ale asi zaleží, kdo by to posuzoval. Finta je v tom, že jsem hrál odmalička na housle, a to se pak hraje snadno na jakýkoliv strunný nástroj. Chodil jsem na zušku, pak jsem z nich skládal maturitu, kde byla praktická část zkoušky, krom klasiky na housle jsem zahrál i na banjo. Problém houslí je, že to musí být rozhodnutí tvých rodičů nebo někoho dalšího, protože se musí začít odmalička. A je otázka, co má být cílem. Housle jsou tak těžký nástroj, že se nelze vyhnout nějakému drilu a musíš dítě donutit. Můžeš začít později, ale pokud bys časem chtěla být virtuóz a v dětství tě nikdo nedonutil ke drilu, tak už nemáš šanci to dohnat. To u většiny jiných nástrojů není. Nevím, jestli bych k tomu dokázal kohokoliv nutit, ale dneska jsem rád, že jsem tím prošel.

Jaká byla tvoje cesta do USA?

Byl jsem tam s kanadsko-americkou kapelou The Tower of Dudes, která vznikla v Čechách. Nahrávali druhou desku a přizvali mě na natáčení. Ve stejnou dobu od nich odcházel hráč na banjo a mandolínu. Stala se mu tady taková nepříjemnost, dostal se neprávem do křížku se zákonem a čekal ve vazbě na proces, ve kterém samozřejmě nebyl odsouzený. No ale na turné jsem s nimi jel já. Byl jsem tam dvakrát. Jednou jsme jeli západní pobřeží z Portlandu přes Severní Kalifornii a skončili až v Las Vegas. Trvalo to měsíc a půl a odehráli jsme asi pětadvacet koncertů. Plus nějaké house párty, rádia, dokonce nás natáčela nějaká lokální televize.

Plánuješ se do Ameriky vracet?

V roce 2016 jsme tam byli s Nickem Jenningsem ve dvou. Nebylo to vyloženě turné, spíš pár koncertů, co se podařilo domluvit s našima známýma. Samozřejmě bych se tam moc rád vrátil, což teď nebylo možný a nedalo se na tom ani pracovat. Zároveň je to ze spousty důvodů těžký, ať už praktických nebo formálních.

V čem je to těžký? Musíš mít známé nebo bookera?

V první řadě musíš mít umělecké vízum, jinak tě vyhostí. A to není v našich podmínkách snadné získat, pokud si to nezaplatíš. Principielně jde o ochranu amerických hudebníků, protože kdokoliv, kdo tam přijede hrát, teoreticky ubírá práci místním muzikantům, ačkoliv to tak v hudbě nefunguje. K získání víza např. potřebuješ amerického manažera, jenže znám mnohem proslulejší kapely, který se k tomu nedostaly a musely si víza zaplatit, anebo je pak vyhostili. A to se pohybujeme v desítkách tisíc na muzikanta. Člověk to může zkusit bez toho, ale riskuje, že už se tam nikdy nedostane ani jako turista. Často se hraní našich kapel v USA prezentuje trochu jinak, než to je. To, že zahraješ v krajanském centru nebo u někoho doma, je něco jiného. To není turné.

Letošní desku Dopisy v lahvi jste točili jak a s kým?

Vlastně sami. Udělali jsme si studio a měli k tomu studiového zvukaře, se kterým jsme to nabrali. Stačí ti vlastně místnost, kde je pěkný zvuk a není tam rámus. Během jednoho víkendu jsme nahráli základy a my s Nickem pak nahráli další nástroje. Do toho se přidal ještě Martin Tvrdý jako producent a různě jsme s tím pracovali a přestříhali to. Často jsou to takové repetitivní motivy. Já jsem furt přepisoval texty, aby to fungovalo. A úplně na závěr jsme nahrávali s Martinem zpěvy. To je podle mě to nejtěžší, tam prostě potřebuju něčí pomoc. No a pak to Martin celé smíchal.

Proč jste nezvolili pohodlí zaběhnutého studia?

Protože nám to takhle v danou chvíli dávalo smysl a krom toho to není nic nevšedního. Já mám dokonce pocit, že pokud nemáš šanci pracovat s těmi nejlepšími, vnáší se do nahrávání ve studiu nevhodný prvek. Opačná možnost je jít jenom za tím, co slyšíš. Mně jsou poučky o tom, jak se dělá to a tohle nebo jak se zvučí kopák, nanic. Já přece vím, jak má kopák, kterej hraje v naší kapele, znít. A buď máš někoho špičkovýho, kdo během deseti vteřin postaví správnej mikrofon a je to ono, anebo prostě vezmeš mikrofon a hledáš místo, dokud ve sluchátkách neuslyšíš, jak to má znít. A nemůžeš udělat nic špatně, jdeš úplně napřímo. Všechno mezi tím je problém. Já neumím nahrát kytaru přes počítač tak, jak bych chtěl, aby zněla. Ale umím si to nakroutit na kombu. Nechci se ve studiu s někým hádat o tom, jak to má nebo nemá dělat. A co si budeme povídat, kapely u nás nezní jako kapely v zahraničí. Nevím, čím to přesně je, ale je to škoda. Proto asi nezbejvá nic jinýho, než si jít vlastní cestou i za cenu toho, že to bude trvat dlouho.

Info

Holy Fanda & The Reverends
web kapely

foto © Jan Vojíř

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Umění nemá jasná řešení (Miřenka Čechová)

Anna Mašátová 27.01.2023

Marně tahám z paměti, kdy mi její jméno ulpělo v hlavě poprvé. Dobře si ale pamatuji její třicetihodinovou performance Momentum na piazzettě... Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: „Ako vydržať sama so sebou“ (Tereza Nvotová)

Lucia Banáková 26.01.2023

Nvotová má veľký talent na vykreslenie zložitej, často traumatizovanej psychiky postáv a taktiež má nezvyčajný cit na provokatívne a originálne témy. Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: V míru sám se sebou (Yzomandias)

Vojtěch Tkáč 25.01.2023

Neexistuje lepší způsob, jak zahájit interview s člověkem, který má v životě zdánlivě všechno než hláškou z jeho videoklipu Designer Flow.

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Přece nebudu v Praze poslouchat Skrillexe (Claire Rousay)

Jiří Špičák 25.01.2023

Claire Rousay se do Prahy podívala v rámci svého evropského turné v dubnu poprvé, měla pár dní před vydáním desky Everything Perfect Is Already Here.

Abbas Jazza: Za pár let bude hrát singeli všude

David Čajčík, Zuzana Malá 22.01.2023

Singeli boss Abbas Jazza nás provádí po roztodivné vile Nyege Nyege a vypráví.

Frída Kakao: Pouč se z chyb zadku, ať tvoje srdce bije

prof. Neutrino 19.01.2023

Řeč byla o její vizuální i hudební tvorbě, chameleonských proměnách umělecké identity, ale i o současné zálibě v baskytaře a undergroundových performancích.

Mutanti hledaj východisko: Když to dáš na tři sta procent, je to vždycky dobře

Václav Valtr 09.01.2023

Díky řadě virálních videí se dostali do širšího povědomí a jejich osobitá směs humoru a neúprosné flow s neotřelou produkcí už dala vzniknout slušné fanouškovské základně. Rozhovor.

Patrik Tygr Kučera: Není všem dnům konec

Libor Staněk 29.12.2022

„Táborská scéna mi přišla vždycky specifická tím, jak specifická ničím nebyla,“ říká v rozhovoru Patrik Kučera, kterému přátelé neřeknou jinak než Tygr.

Tak daleko, tak blízko: Barbora Sliepková

redakce 07.12.2022

V Campu můžete zhlédnout přehlídku Slovenská architektura ve filmu, která uvede i film Čiary režisérky Barbory Sliepkové. Jejím prizmatem na všední věci v naší pravidelné rubrice.

Michal Kudělka (Panenské plameny): „Hrdina“ musí vypadat jako Ladislav Klíma

Shaqualyck 07.11.2022

Sedmá Piper Night proběhla tradičně v prostorách Katolického domu minulý pátek a odehrála se na ní mimo jiné premiérová projekce nového klipu Panenských plamenů.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace