Filmový LF(Š)védský stůl 2: Dumontův Život Briana a daň z vedra

Vedro. Vedro, při kterém se už skoro nedá myslet, natož se nořit do děl Andreje Tarkovského. Z původního standardu tří až čtyř filmů denně se můj pobyt na Filmovce mění na pravidelný celodenní boj se sluncem a vydýchanými sály. Ubývající kyslík ve Slováckém divadle při projekci tříhodinového Andreje Rubleva jako by se stával další složkou zážitku v rámci nějakého 4D. Naštěstí je na co se koukat, třeba na Tarkovského cvičení v práci s kamerou nebo v obrazové symbolice. I když je pravda, že hlubokými filozofickými myšlenkami protkané snímky tohoto sovětského velikána musí člověk v rámci sebelásky dávkovat postupně. Víc než jeden za festival pro mě asi nepřichází v úvahu.

Doháním taky nedávné resty. Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani Život Briana. Janička ale přirozeně stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností.

Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času.

K tomu nejzajímavějšímu na letošní LFŠ patří určitě sekce švédských snímků, a tak jsem se vypravil na romantickou komedii Za štěstím z roku 1920. O hudební doprovod se postaral přední český klavírista Ivo Kahánek – a ačkoliv Za štěstím je i díky častému střídání záběrů poměrně pestrým němým filmem, hlavní hvězdou projekce byl právě on. Například totiž umně varioval Chopinovu Fantasii Impromtu v závislosti na tom, do jaké atmosféry se příběh zrovna vyvinul.

A na závěr specifický zážitek z maďarského komediálního dramatu O těle a duši. Novinka režisérky Indiko Enyedi letos získala Zlatého medvěda za nejlepší film na Berlinale. Netradiční romance z prostředí jatek k sobě svede životem unaveného ředitele a upjatou inspektorku kvality masa. V nejsilnější scéně celého filmu, kdy teče krev proudem, dolehla atmosféra a podnebí v sále na jednu slečnu natolik, že se sesypala ze židle. Prozatím nejteplejší den Filmovky si nakonec přeci jen vyžádal svou daň. Projekce byla na patnáct minut přerušena, slečně poskytnuta první pomoc a zprávu ze štábu říkají, že neutrpěla výraznější šrám ani na těle ani na duši.