I love you, Pohodo (Pohoda 2025)

Pátek stejně jako celý minulý rok patřil Fontaines D.C. Starý dobrý model rockové kapely se ještě nevyčerpal, právě naopak. V pátek se toho dá na Pohodě ale objevit mnohem víc.

FILIP: Startuju paralýzou nad výběrem oběda. Možností kopec, zdravé, smažené, tradiční nebo asijské. Volím střední cestu s fish and chips a vyrážím vstříc československému programovému bloku. Kluci z Dukly měli obavy, kdo zkraje odpoledne najde cestu na jejich set, odpovědí je zaplněné prostranství na okraji areálu. Očividně by tady skoro všichni chtěli holku, co má psa. Na hlavní navazují Korben Dallas. Chtěl jsem se zastavit na pár minut, zůstávám celou hodinu. Jejich entuziasmus je nakažlivý, texty také, vzkaz ministryni kultury: „teta vy trepete,“ jen přiživí už tak uvolněnou atmosféru a pocit sounáležitosti, který se line celou Pohodou. Nechci přehánět, ale uprostřed domácího politického marasmu působí pobyt u Trenčína jako třídenní ostrov naděje a ukázka, jak by mohl vypadat život neovládaný strachem.

fotogalerie z festivalu najdete zde

JAKUB: Sledovat odpolední koncert Dukly je radost. V nabitém třídenním programu se najde jen málo slotů pro české kapely a jen málokterá si ji zaslouží jako tohle trio, které s každým novým releasem překonává samo sebe. Nejvíc gen z crowd a odpolední obejmutí, málokdo umí tak citlivě popsat dnešní dobu zahrnující dlouhé cesty z parties nad ránem i čtení zpráv o Ukrajině.

FVLCRVM tady v minulosti zavíral hlavní stage, stejně euforický set zahraje i odpoledne. Slovenská pop star je zárukou kvalitní show: tanečnice, pohlcující projekce a ano, naprosto sweet Vojtik! Duo iconic jako Charli a Troye a číslo, které by se mělo vrátit do prime timu. I když sotva dopíjím první kafe, nemůžu odejít. Hudební extáze bez dojezdu.

The Kills jsem nikdy moc nejel, ale takhle podmanivým riffům nejde neodolat, odpolední přeháňka mám být sice bez bouřky, ale z hlavní stage to hřmí. Duha nad obzorem je každoročním koloritem, záblesky naděje přicházejí stejně rychle jako odcházejí. V podvečerní pohodě zapomínám, že jsem chtěl na set nového jména na tamní scéně Sju. První fomo je tu.

FILIP: Na The Kills jsem se těšil posledních deset let. Jejich syrové pojetí rocku na mě funguje na první dobrou, déšť jen umocňuje dopad Hinceových riffů. Alison Mosshart s cigaretou v puse zase působí tak, že by si mohla střihnout roli v některé z tarantinovek. Podle pár vět zaslechnutých kolem to mohlo působit až rutinérsky, ale s Future Starts Slow jednoduše válcují.

Pak ale přijdou pozdravy z Dublinu a vše, co se dnes dělo, mohlo být zapomenuto. Fontaines D.C. od prvních sekund ukazují, proč jsou momentálně jednou z největších koncertních kapel, kterou by měl chtít do line-upu každý festival. Dav zpívá téměř každé slovo, každý další song vzbuzuje vlnu nadšení, a když Grian Chatten sem tam houkne pár slov do mikrofonu, leží mu publikum u nohou. Co skladba, to hit. V jejich podání působí všechno neuvěřitelně jednoduše, a zároveň velkolepě, jako by každý song mohl napsat kdokoliv, a přitom nikdo jiný. Když v závěru sborově celá letištní plocha zpívá "I love you", mám o koncertu, minimálně tohoto, roku jasno.

JAKUB: Jme má stejně drsnou flow jako jeho bratr Skepta. Vidět tolik úsměvů v moshpitu mladých borců je vždycky trochu úsměvné, maskulinita je spektrum, a další ze svých barev ukazuje během koncertu Fontaines D.C. Kolik hitů může být na jedné desce? Pohlazení, zasnění a totální fuck off přichází s posledním bangerem Starbuster. Tohle budou jednou stadiony zpívat stejně jako instantní klasiky, “In a modern word I don’t feel anything” mám v hlavě pořád.

Nia Archives servíruje hodně přísnou show, songy z až melancholické debutu Silence Is Loud nechává odpočívat, jungle party. Ashnikko sleduju od prvních viralů na TikToku, za tu dobu si našla svůj zvuk i fans. Lehce poťouchlá osobnost, která mezi tracky bere na imaginární trip do růžového světa, její rapové bars zase posílají patriarchát, kam patří.

FILIP: Fvck_Kvlt dává Mrtvé revoluci a jejím následovníkům všechno. Jeho koncertů jsem za poslední rok viděl víc než dost, ale Pohoda jako by způsobila, že už tak silná poselství se zařezávají ještě hlouběji. Geiss-Zen a Planéta rýb tradičně v klavírní verzi se mě dotýkají stejně intenzivně jako poprvé a když se v závěru objeví na stagi Berlin Manson, Dušan Vlk, Edúv syn, Paris a Temný Rudo, je jasné, že najkrajší ľudia robia najškaredšie veci. Slovensko patří stokárům.