Kdo byl na Měsíci první? Aneb hudba, kterou neslyšíte

Sedmašedesátiletý italský umělec Salvatore Garau se dlouhá léta věnuje konceptuálnímu umění a zároveň maluje abstraktní obrazy. Jeho poslední dvě sochy byste ovšem v prostoru hledali těžko – jsou „neviditelné“, prakticky neexistují, tedy existují, ale pouze v mysli autora. Jednu z těchto soch vystavil na milánském náměstí Piazza della Scala, respektive zde čtvercem z pásky vymezil prostor, ve kterém se socha podle něj nachází. Druhou s názvem Io Sono (v italském překladu „jsem“) vydražil za 15 tisíc euro (380 tisíc korun). Výtvarné umění tím vyhrálo další fázi závodu v osídlení konceptuálního Měsíce, když na něm prodejem neviditelné sochy zapíchlo pomyslnou vlajku.

Poprvé se ve světě umění vydražilo „nic“. Ono „nic“ se už vystavovalo, známý příklad představuje výstava v pařížské galerii Iris Clert z dubna 1958 s názvem Le Vide (v překladu „Prázdnota“). Yves Klein vybílil stěny a nechal tři tisícovky zmatených návštěvníků vnímat absolutní prázdnotu. Podobné kousky v různých variacích tropili i další Kleinovi současníci. Člověka tedy napadá, proč se kolem Garauovy sochy dělá takový humbuk. Garau ovšem tohle „nic“ vydražil. Navíc s tím, že socha přeci existuje, ale jen v hlavě umělce. „Tohle dílo po vás chce, abyste aktivovali sílu představivosti. Vakuum není nic jiného než prostor plný energie, a i když ho vyprázdníme a nic v něm nezůstane, podle Heisenbergova principu neurčitosti má toto ‚nic‘ váhu. Má tedy energii, která se kondenzuje a přeměňuje v částice, tedy v nás,“ uvedl.

Před tím, než se Garau začal věnovat výtvarnému umění, byl bubeníkem v kapele Stormy Six. Jak se dobývání konceptuálního Měsíce s prodejem „ničeho“ dařilo v hudbě? Kdyby Garau změnil obor, třeba by se na něj dostal ještě dřív… Na rozdíl od výtvarného umění se tam totiž „nic“, nebo chceme-li idea díla, prodávala už v dobách Johna Cage a jeho „hitu“ s názvem 4'33", v němž Cage v přesně vymezeném časovém intervalu třikrát zavře a otevře klavír. 4'33" hrál na koncertech, skladba se ozývala z jukeboxů (údajně jako vítaný oddech od rock and rollových vypalovaček) a taky se dočkala i coverů. Přičemž jeden má na svědomí i Frank Zappa.

John Cage ale ten pomyslný stožár vlajky, která se už už zapichovala do povrchu Měsíce, rozlámal právě při zavírání klavíru. Kdyby ho nezavřel, „nic“ by se třeba prodalo už před mnoha lety. Ale zatímco Cage se 4'33" chtěl ukázat, že i když neslyšíme „nic“, tak stále něco slyšíme, Garau zašel ještě dál. Co by se asi stalo, kdyby zůstal u hudby?