Lázeňské dvojhránky #1: Vlk z královských Vinohrad

Soutěžní sekce karlovarského festivalu v posledních letech stále více směřuje do vod experimentování – a v tomto ohledu nepřekvapí, že se v ní objevil i poslední film před pár měsíci zesnulého Jana Němce. Svéráz až do samého konce. Jeden kinosál (premiérový Velký sál v hotelu Thermal), dva pohledy.

Viktor: Jana Němce bylo možné obdivovat z bezpočtu důvodů, jeho nekompromisní nátura je jen jedním z nich. Jeho poslední, jen něco přes hodinu dlouhý film, který dokončili po nedávném režisérově úmrtí jeho spolupracovníci, je též takový, žel ale postrádá charisma patrné z jiných Němcových děl – a koneckonců i jeho vlastního projevu, který zaslechneme na samém konci Vlka.

V jakési bilanční rekonstrukci momentů života samotného autora se ohlížíme k „revolučnímu“ festivalu v Cannes, který měl vyhrát jeden ze tří československých filmů, ale nevyhrál žádný, a končíme u Nočních hovorů s matkou, s nimiž získal na „stárnoucí kolena“ cenu v Locarnu. Působí to trochu jako finální „statement“, jímž chce Němec mramorizovat klíčové situace svého života, ale je to trochu i gesto dělající si z toho všeho legraci.

Veronika: Možná je to trochu morbidní, ale za sebe jsem tam trochu postrádala nějaké vědomí blízké smrti, reflexi konce. Každý nemůže natočit tak dokonalý poslední film jako Robert Altman, to uznávám. Taky vím, že si reflexi konce celkem užil v Krajině mého srdce, ale trochu mě mrzelo, že definitivně poslední film Jana Němce je spíš taková nezávazná legranda. Film, který působí spíš jako besídka. Ten dojem ostatně podpořila i obří delegace, která měla v publiku spoustu roztleskávačů, kteří projevovali patřičné nadšení, když se na plátně objevil nějaký kamarád.

Je to na jednu stranu hezké, že ten film vznikl, že je to taková srdcovka festivalového týmu, bylo i příjemné u toho být. Nicméně mám pocit, že by Vlkovi z královských Vinohrad slušelo spíš Zvláštní uvedení než Hlavní soutěž. A pak jsem měla jeden osobní problém s Karlem Rodenem. Vždycky mě jako Němcovo alterego hrozně bavil, už od Nočních hovorů s matkou. Ale tentokrát mi tím svým ležérním stylem neodbytně připomínal postavu fotografa ve stejnojmenném filmu Ireny Pavláskové. Tím pádem pak ty pasáže s nejrůznějšími děvčaty byly pro mě výsledně malinko uslintanější, než by bylo nutné. Ale za to nemůže Němec a ostatně ani Roden. Tyhle intertextuální vlivy jsou prostě někdy zlo.

Viktor: To zní jako dobrý titul případné biografie! Němec se nikdy nebál překračovat hranice; žánry, kamera, vysoké versus nízké, jak je režisérovi libo. S vědomím jeho odvázanosti dává o chlup větší smysl i Vlk, jenomže inscenovat rok 1968 záběry z loňského canneského festivalu je v lepším případě poťouchlost, v horším případě nefunkční gesto. To slovo opakuju už podruhé a vlastně mi přijde, že celý film vystihuje nejlépe. A ve většině situací se spíše míjí účinkem. Jako kdyby se zapřisáhlý odpůrce pomníků stejně pokoušel mramorizovat svůj odkaz. V tom filmu cítím i trochu strachu z toho, co bude po smrti, a s tím související nutkání tomu, co nelze ovlivnit, přece jen trochu uplácat půdu.

Veronika: Jsem celkem zvědavá na reakce lidí z poroty a zahraničních novinářů, pro něž to mohlo být (a pro spoustu asi bylo, co si budeme nalhávat) první setkání s jeho dílem. Jestli z toho bylo znát, že to byl, spolu s Věrou Chytilovou, největší enfant terrible české kinematografie. Jeho typické poťouchlosti tam sice byly, ale nějak krotké. A na diváka to taky žádné zvláštní nároky nekladlo. Vlastně nejsilnější, nejzábavnější a „nejněmcovitější“ pro mě byla úplně poslední scéna, kdy je v záběru Jiří Mádl nad pečeným pstruhem a ve zvukové stopě slyšíme Němcovy pokyny. Mádl podle nich disciplinovaně a s hlubokým prožitkem porcuje pstruha, žvýká ho, napichuje oko, vyplivuje ocas. Člověk by poznal, že pro Mádla bylo Němcovo režijní vedení spíš takovým týráním, které snášel jen z úcty k legendě, i kdyby se k tomu sám Mádl v rozhovorech už párkrát nepřiznal.

Ten pokus o jistou maramorizaci bych viděla už v castingu. Jakoby si chtěl pojistit, že za ním bude stát i nová filmařská generace. Za mainstream tam byl hvězdný Jiří Mádl, jehož režijní debut byl ostatně aspoň způsobem vzniku taky celkem punkový, pro hipstery a cool děcka tam byl skandalista spojený s hnutím Žít Brno Robin Kvapil. U obou se dá čekat, že, pateticky řečeno, nenechají vzpomínku na velkého tvůrce zahynouti. Zajímalo by mě, nakolik za tím castingem byla jistá vypočítavost a nakolik vědomí skutečné spřízněnosti.