Lázeňské dvojhránky #3: Komorná

Veronika: Korejský režisér Park Chan-wook je minimálně od filmu Oldboy (2003) miláčkem českých artových diváků. Ve svých dílech zkoumá často extrémní krutost i možnosti obrany a pomsty. Zároveň jsou jeho filmy vizuálně silné, skoro každý záběr je zralý na zarámování. Dokáže zobrazovat často dost drsné a strašlivé věci, umí vzbuzovat v divákovi pocit hnusu, okouzlení i pobavení a to často zaráz.

Svůj předposlední film, hitchcockovské kostýmní drama Stoker, natočil v britsko-americké koprodukci. A jako předlohu filmu Komorná zvolil román slavné britské autorky Sarah Watersové, který u nás vyšel pod názvem Zlodějka. Přesadil ho však do Koreje 30. let minulého století.

Vzhledem k tomu, že jsem četla knižní předlohu, byla má recepce filmu nutně odlišná. Tak by mě zajímalo, do jaké míry byly jednotlivé zvraty zajímavé a překvapivé pro tebe. A jestli se ti to v rámci filmů pracujících s nespolehlivým vypravěčem jevilo jako zajímavý exemplář.

Viktor: Ono nespolehlivé vypravěčství mi na mysl nijak nepřicházelo, nezdá se mi, že režisér Park staví právě tohle do popředí. Což ale nepopírá skutečnost, že právě proměny perspektivy a zvraty ve vyprávění jsou tím, co dělá z Komorné zajímavější film, než by se zprvu mohlo zdát.

Zatímco v první ze tří částí téhle dobové romance jsem vzpomínal povětšinou na filmy jako Jacquotův Deník komorné, který loni soutěžil jaksi do počtu na Berlinale, s postupujícími minutami mě více a více bavilo sledovat, jak se příběh zakroutí a s jakou libůstkou přijde Park Chan-wook v další minutě. A ještě zajímavější mi přišlo, jak se tady pracuje s perspektivou ženských hrdinek. Je tohle přímý odraz knížky?

Veronika: Sarah Watersová ve svém díle s ženskou perspektivou pracuje. Její romány se odehrávají v období viktoriánské Anglie a ženy, jejich vztahy, postavení ve společnosti a způsob života stojí vždycky v centru. Její knihy jsou trochu vzpourou proti dickensovským románům, ze kterých ale zároveň čerpá. Ženy, především ty z nižších společenských vrstev, získávají prostor, berou život do svých rukou a často se obejdou zcela bez mužů. Právě momenty, kdy se doposud tichá, neprůbojná a sešněrovaná žena rozhodne osvobodit, což jde ruku v ruce s objevováním její sexuality, zjevně Park Chan-wooka zaujaly nejvíc.

Spiknutí mladých dívek proti mužům, kteří je vnímají jen jako prostředek k získání majetku nebo potěšení, je u něj ještě intenzivnější, divočejší, nekompromisnější. Zároveň tu hraje roli i pohrdání všemi, kteří se stydí za svůj původ. Oba hlavní padouši, zvrhlý strýc i mladý svůdce, kteří se stydí za korejskou krev, jsou hnáni touhou proniknout do bohatých a vlivných vrstev japonské smetánky. Zatímco v předloze hraje hlavní roli nedůvěra, zraněné duše, které už z různých důvodů nevěří nikomu, nedůvěra nejen mezi společenskými vrstvami, ale i mezi generacemi, ženami a muži, které je téměř nemožné se zbavit, Park Chan-wook hrdinkám dopřává úplné a extatické osvobození.

Viktor: I s tímto na mysli je ale dlužno říct, že Komorná je Parkovým dosud nejvíce (u)tlumeným filmem a to navzdory všemu požitkářství, které je z něj cítit (často jsem myslel na Petera Stricklanda). Ono překvapující zklidnění je do jisté míry odrazem časů, do kterých je film zasazen, ale též touhy soustředit pozornost jinam, než jen na roztomilý afekt hrdinek či groteskní podání mužské sexuality. Výsledných takřka sto padesát minut je tak nejen nakažlivě barevných, ale i trošičku salónních, což bychom od Parka možná tak úplně nečekali.