Noirová romance v cigaretovém dýmu (The Underground Youth)

Potemnělý opar melancholie se vpíjí jako inkoust do kůže, hluboký hlas se tříští o zdi a černobílé stíny kloužou po plátně. The Underground Youth nedorazili v neděli večer do Kabinetu Múz rozdávat úsměvy ani roztleskávat publikum. Udržují si odstup. Možná proto jejich koncert není jen hudební zážitek, ale něco na pomezí performance, filmu a snu. Přišli vyprávět příběhy – o deziluzi, nevyhnutelné samotě, o vášni, která se snadno mění v posedlost. Atmosféra je těžká jako cigaretový kouř ve sklepním baru, kde se vzduch téměř nehýbe a sklenice zvoní o hranu stolu s letargickou pravidelností. Postpunková nihilistická elegance, dekadentní noir romantika a atmosféra tak hutná, že se v ní ztrácí stopy vedoucí ven.

Večer odstartovalo brněnské Tryo, která se svou tvorbou pohybuje v mlhavém spektru shoegazu a dream popu. Kytarové linky se rozplývaly v reverbu, zatímco rytmická sekce udržovala spíše minimalistický, ale intenzivní groove, jako kdyby se celý sál ocitl pod vodou. Atmosféra byla příjemně zasněná, ale zároveň se občas zdálo, že kapela hledá cestu mezi jednotlivými skladbami. Místy byla patrná lehká nesehranost, která mohla být součástí estetiky, nebo prostě jen známkou nedostatečné souhry, nervozity. Zatímco atmosféra fungovala, struktura se ztrácela. Ovšem zvuk Trya ideálně zapadl do nálady večera.

fotogalerii z pražského koncertu najdete tady

Pak jako by se snesla opona. The Underground Youth se objevili na pódiu – stíny postav v nočních ulicích. Craig Dyer působí dojmem člověka, který se narodil v jiné dekádě, ale nikdy nepřestal žít v té současné. Jeho projev i vizáž odkazují spíš k Berlínu roku 1977, k zakouřenému klubu, kde se pach potu mísí se zkreslenými kytarami. Černé košile, kožené sukně, rádiovky, pohledy chladné jako ranní opar nad Sprévou. Ale nejde jen o estetiku. Z hudby The Underground Youth je cítit úzkost, fascinace, ale i reflexe vlastní identity – co to znamená cítit se ztracený v minulosti, budoucnosti i přítomnosti: „Alice, my dear, this place is far from a wonderland.“

Hudba je hlasitá, dusivá, basa dodává zvuku puls, který je někdy až fyzicky cítit. Hluk, delay, reverb – všechno splývá. Za zády kapely se mihotají černobílé obrazy. Debbie Harry s cigaretou, dlouhé siluety v protisvětle, útržky scén z Paříž, Texas. Warholovy filmy zkřížené s Bergmanovou tíhou, rozpuštěné do nekonečné psychedelické smyčky. Setlist je cesta napříč tvorbou, od starších věcí, které nesou ozvěny The Velvet Underground, až po ukázky z nadcházejícího, trip hopem ovlivněného alba inspirovaného uměleckou dekonstrukční technikou – Décollage. Žádné prudké zlomy v dynamice. Publikum se pohupuje v rytmu, ale nikdo se nesnaží narušit atmosféru. The Underground Youth se do Kabinetu Múz vracejí pravidelně a vždy s sebou přinášejí charakteristický svět – časoprostor, který patří jejich estetice a v němž noc nezná úsvit.