Od Hadího pramene #3: filmové úvody, vtipy a moudra

Během karlovarského festivalu si každý návštěvník vyslechne i pořádnou nálož řečí, které jsou často zbytečné, ne-li přímo otravné. Jen máloco dovede zkazit náladu před filmem tolik, jako rádobyvtipné či rádoby hluboké promluvy uvádějících. Obzvlášť když se táhnou a vy víte, že máte mezi projekcemi i tak nepříjemně málo času na přeběh.

Úvody na karlovarském festivalu jsou vůbec kapitola sama pro sebe. Nejmenovaná moderátorka ČT, která měla tendenci před projekcí odvykládat divákům děj včetně překvapivých zvratů, se tu naštěstí už pár let nevyskytuje. Marek Eben, jakýsi etalon karlovarských úvodů, bohužel v mnohých svých následovnících vzbudil dojem, že musejí být vtipní. Za každou cenu. To ovšem naráží na problém, že každý není Eben. Dokonce ani Ebenovi samotnému se to nepodaří pokaždé. A řekněme si upřímně, máloco je tak trapné, jako předem připravený vtip, samozřejmě i s dramatickou pomlkou na smích, který nepřichází. Ovšem odvrátit se od humoru směrem k myšlenkové hloubce taky nebývá nejšťastnější možnost. Dozvědět se před němým filmem, že jde vlastně o nastavené zrcadlo dnešní uspěchané době, kdy se lidé neposlouchají, skutečně není příliš objevné.

Je jasné, že z časových i dramaturgických důvodů není možné před filmy poskytovat erudovaný filmově historický úvod, jako tomu bývá třeba na LFŠ. Člověk by ale uvítal například nějakou drobnou zajímavost o přítomném tvůrci nebo o okolnostech vzniku filmu. Příkladem mohl být úvod k Malé sokolnici, v němž jsme se dozvěděli o režisérově čerstvém zasnoubení, kdyby ho ovšem Saša Michailidis předem neutopil ve zdlouhavé anketě mezi diváky, která sice nakonec vedla k předem připravené pointě (“Doufám, že až se vás někdo znova zeptá, jaký jste viděli dobrý film, řeknete Malá sokolnice…”), ale byla od začátku do konce silně nenutná.

Vůbec nejlepší a nejvtipnější úvody vznikají z momentální situace a postřehu přítomných. Dodnes si pamatuju na úvod jednoho amerického režiséra, který větou “Nazdar, jsem opilej, a co vy?” dostal na svou stranu všechny přítomné. Abych panu Michailidisovi zbytečně nekřivdila, spolu s překladatelem se postaral o velmi příjemný úvod k filmu Cválající mysl. Oba byli zjevně trošku unavení (a teď skutečně nemám na mysli společenskou unavenost) a hned od počátku začali kupit chybky a přeřeky. Dokázali z toho ale nakonec vybruslit tak elegantně, že je měl režisér Vandekeybus za komiky a navrhnul, aby jim byla udělena zvláštní cena festivalu za nejlepší úvod. Je zajímavé, že uvádějící dramaturgové sekcí dokáží být někdy ještě banálnější než uvádějící herci a moderátoři. Dozvědět se před filmem od členky dramaturgického týmu, že film vybraly, protože jim připadal dobrý, to by jeden nečekal. Dosud jsem žila v domnění, že jsou vybírány schválně filmy co nejnepovedenější.

Ale zanechme sarkasmu a věčného kritizování. Na karlovarském festivalu je vlastně typické, že je do jisté míry neformální, je v něm místo pro chyby, naopak pro kožené tváře a úzkostlivou profesionalitu je v něm místa minimálně. Navíc když je úvod trochu trapný, není pak takovým šokem nová letošní znělka se Zdeňkem Svěrákem. Takže směle vzhůru na další projekce, na další úvody, vtipy a moudra. Vždyť by nám ta ztráta lidskosti, v celém spektru její případné trapnosti nakonec snad i chyběla.