Takhle působí Caroline, skupina lidí, která by se mohla setkat u táboráku během autostopu napříč kontinentem a společně hrát nostalgické písně na nástroj, který si veze na zádech.
Dostat se na koncert postrockových Caroline včas, znamená prodrat se nadšeným davem lidí, který vás zastavuje před smíchovskou MeetFactory. Poznáte jej podle euforického očekávání v očích a kšiltovky emo ambient, poukazující na spřízněnost s kanadsko-americkou producentkou claire rousay, které před třemi lety udělali cover jedné její skladby. „Caroline je moje oblíbená kapela,“ říká mi známý, který odtržený od fronty lidí před vstupem o samotě pokuřuje. Souzním. Osazenstvo nedělního večera působí komorně, uvnitř se mihne pár známých tváří a ani nemá smysl spěchat, aby se člověk dostal včas do předních řad.
Na baru si nechávám vysvětlit, jak odhadem poznat, kolik lidí se reálně do Meetka dostavilo. „Hele, tipuju 120, víc ne. Ale arénu bych nezvládl, na to mají oko jiní promotéři,“ podotýká. Svým okem šilhám ne tak moc po počtech, ale po hemžení na pódiu předjímající příchod oktetu Caroline, který tentokrát překvapivě odehraje večer bez supportu, all eyes on them.
Když spustí kakofonie nástrojů v úvodu Song Two, krátce na to doplněná jemným přednesem kytaristy, cellisty a zpěváka Jaspera Llewellyna, projde mnou mrazení, které dobře znám z toho, když se vydáváte na dlouhou cestu zbavenou jasných směrnic a konečného data. Takhle také působí Caroline, jako skupina lidí, která by se mohla náhodně setkat u táboráku během autostopu napříč kontinentem a společně hrát nostalgické písně na jakýkoliv nástroj, který si veze na zádech. „Jsme rádi, že jsme dnes dorazili, protože jsme málem meškali,“ vypráví kytarista Casper Hughes o cestě dodávkou z Krakova, kde ještě včera vystupovali na Unsoundu v jednom lineupu s Jimem O’Rourke nebo billym woodsem.
„When I get home / When I get home / I might just ask / What you need to,“ opakuje Llewelyn za úsporného instrumentálního doprovodu písně When I Get Home, ke které se postupně přidává útržkovitými, bezeslovnými vokály houslistka Magdalena McLean. Mezitím v pozadí se ozývají utlumené, zastřené ozvěny klubových beatů. Chvíli přemýšlím, jestli někdo v okolí kolejiště nevyrušuje nečekanou party, až mi dojde, že ambientní pozadí patří do skladby a ve sluchátkách je těžko k zastižení. Caroline se tak ani v náznaku neodkloňují od zvuku nahrávky a perfektně reprodukují nebo variují všechno, co na ní zaznělo. Jediné, co se nekoná, je Caroline Polachek, ale na zážitku to neubírá.
„Zahrajeme vám coldplay (cover), ale nemyslete si, že je to cover Coldplay. Je to trošku záludné, protože track na desce je vlastně nahrávka našeho živáku, který nasnímal náš zvukový inženýr Syd Kemp v různých místnostech jednoho bytu,“ vysvětluje Llewelyn a kapela v tu ránu spustí folkově laděný track doprovozený společným zpěvem, ze kterého číší absolutní odevzdanost okamžiku a pocit soudržnosti nejenom mezi sebou, ale i s publikem.
„Je to jako balancovat na židli, která se má za chvíli zřítit,“ popisuje mi po konci show člověk z publika. Když si do sluchátek pouštím desku caroline 2 v tramvaji domů, v hlavě se mi živě vybavuje moment, ve kterém McLean a saxofonisti Alex McKenzie nadšeně skáčou po pódiu. Něco se chystá, Caroline se postupně ponořují do nespoutané hry, která vrcholí extatickou souhrou houslí. Totální euforie. Cesta je u konce, „Time to fly, time to fly“*.
Bez řemeslné suverenity by technicky náročné kompozice Mastodon nemohly fungovat, pokud by se z nich ovšem vytratilo syrové, tajemně esoterické jádro, celá impozantní konstrukce by se vyprázdnila a zřítila, a to se zatím rozhodně neděje.
Pearson lítal po klubu jako smyslů zbavený, kolem krku měl omotaný kabel a s mikrofonem na jeho konci čas od času bodal do vzduchu vstříc přítomným.
Podmanivými Vodojemami pod Žlutým kopcom sa všetci uchvacujeme nahlas a spod oblúkov pritom naša nedočkavá vrava znie ako hutný psycho thriller.
Festival, který ještě před dvěma lety zažil masivní vlnu zrušených koncertů po kritice spolupráce s britskou bankou Barclays a jejích vazeb na Izrael, poskytuje platformu hudebníkům a hudebnicím v jejich neotesané podobě.
Zvuk bobtná, jako když ve tmě člověk chvíli zírá do jednoho místa a postupně začne rozeznávat obrysy, o nichž si ještě před minutou myslel, že tam vůbec nejsou.
Medzi skladbami je úplná tma a ja spomínam na boss fight na konci spomínaného filmu, kde hrá Pilgrimova kapela Sex Bob-omb, zatiaľčo on bojuje o Ramonu Flowers.