Šejkr #138: Prsten

Týden ve znamení post-Chomutov chandry. Sedím v rozžhaveném kanclu, kolem hlavy rotuje příliš mnoho vzpomínek, příliš mnoho věcí, co bylo/je/bude třeba udělat. Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu asi patří? Forget Me Not.

Ani nevím, na co vzpomínat dřív. Hezky to sepsal Filip v reportu, spoustu z toho najdete v galeriích nebo na IG, ale to jsou reflexe a vzpomínky jiných, ne ty moje. Takže co? Juliina výstava, kterou jsme nakonec řešili v expresním tempu, přestože se o ní bavíme rok? Mnišský dvorek, který Petr Onufer s Honzou Tomášem zavalili Pustou zemí tak mocně, že se sedělo a ani, ehm, nedutalo? Koncert The Ecstasy of Saint Theresa, po kterém za mnou snad deset lidí přišlo s tím, že se jim splnil sen? Střípky setkání, útržků rozhovorů, letmých pohledů i prchavých momentů, které jsou stejně tak nepřenosné, jako vypálené v zákoutích mozku tak pevně, že se jen zdráhavě derou na povrch? Všechno, a ještě mnohem víc.

Každý Moody Moon Noize byl svým způsobem nezapomenutelný, každý byl unikátní, každý měl něco do sebe. Letošek budeme vstřebávat dlouho, hodnocení a podtržení bude trvat ještě déle. Jestli k němu vůbec někdy dojde. První poplácání po ramenou přicházela během poslední noci, pochopitelně, nakonec to, navzdory neúčasti dvou velkých jmen lajnapu, dopadlo snad nejlépe, jak mohlo. V ještě stále rozpálených ulicích Chomutova jsme zanechali spoustu značek, kdo půjde kolem Městských lázní, uvidí ty nejmarkantnější. Teres s pampeliškami na očích, která tu instagramovou masáž ocenila tím, že se nakonec na „vernisáž“ přijela neplánovaně podívat, vážka na jednom ze špinavých oken, které nás na první pokus vypekly, taky doufám sedí dodnes. „Uveďte lázně do původního stavu,“ zněl pokyn z institucí, ale copak to jde? Možná zásadnější stopy jsou ale ty méně zjevné, méně markantní. Nonverbální, myšlenkové. Jsou tam a je jich hodně. Neméně jsme si jich odvezli s sebou.

„Toto video může být pro některé uživatele nevhodné,“ říká nezbytná informace u Ankiho videa, tak určitě – náhled klipu výše neuvidíte, protože je „omezeno věkem“, ale na příslušný kanál se proklikem dostanete. A stojí to za to. Něco se předat nedá, ani to nemusí být zakázané. Nepotřebujeme zpětné fomo, které nikomu nepomůže, ať už jde o můj pohled na Chomutov nebo Ankiho, resp. Malvínin song. Daleko důležitější je sběr vlastních obrazů. Jestli se vrátím do Chomutova, ne kvůli sobě, ale kvůli týmu Kuprospěchu, tak tam vezmu ten prsten, který jsem si částečně omylem přivezl. Zatím se o něj budu starat, snad dobře. Pokud někomu schází, pište. Předáme si a třeba si vyměníme i ty vzpomínky. I Believe in Miracles.

V osm večer na Radiu 1 se zase tolik vzpomínat nebude, přijde dlouhý záznam z ulic Notting Hill ještě předtím, než tam začal randit Hugh Grant s Annou Scott, Zaffer 9, Él Mató a un Policía Motorizado, Tramhaus a taky Anki s Malvinou.