Vlastně jsem si myslel, že to tak dlouho není, dodnes si pamatuju, jak jsme se domlouvali se Zdeňkem Lichnovským. Bylo to u nás v kanclu, dělali jsme rozhovor u příležitosti třicetin stanice.
Číslování Šejkru je jednou z těch zábavnějších věcí. Sloupek začal mnohem dřív než pořad na Radiu 1, od startu vysílání přišla pravidelnost a druhá číselná řada. Asi se to na začátku nějak vymyslet dalo, teď už to nedoženu. Číslo vydání sloupku najdete v titulku, číslo pořadu je mnohem kulatější. Rovná stovka. Plus jde letos o poslední show, tudíž výroční. Někdy se to sejde.
Při dvoutýdenní periodicitě to vychází na necelé čtyři roky. Vlastně jsem si myslel, že to tak dlouho není, dodnes si pamatuju, jak jsme se domlouvali se Zdeňkem Lichnovským. Bylo to u nás v kanclu, dělali jsme rozhovor u příležitosti třicetin stanice. Probíhala jedna z vln pandemie, externisté do budovy, kde Radio 1 sídlí, nemohli, a tak jsem nahrál pořad na zkoušku u sebe doma. A tak to vydrželo dodnes, z té doby pochází úsloví o vysílání ze strašnické divočiny. Ostatně je to stále pravda, vzhledem k mé naprosto nulové flexibilitě probíhá nahrávání pořadu stále v obýváku. A nejspíš se to nějakou dobu nezmění.
Poslední letošní Šejkr patří vzpomínkám na to nejlepší nebo nejsilnější, co se mi událo, což se samozřejmě do dvou hodin vejít nemůže. Mnohem více najdete v playlistu výše, na výroční selekce jsem si navykl ještě pár let před Šejkrem. Fungují jako dobrá shrnutí a i datace je důležitá, zejména v době, kdy pořádně nevíme, co se odehrálo včera. Navíc koncem roku přichází recidiva a neschopnost absorbovat novou hudbu, tudíž se opakování hodí dvojnásob. Rozsáhlou bilanci Full Moonu čekejte tradičně na začátku roku, letos to bylo dost jednoznačné.
Někdy během léta jsem objevil na Bandcampu oblíbeného labelu Death Is Not the End vydání záznamů z dubových karnevalů v Nothing Hillu z druhé poloviny osmdesátých let. Krásný release, který na streamech nenajdete, milá vzpomínka a možnost užít si něco, kam se nešlo podívat. Poslech jsem si užíval opakovaně, nenapadlo mě, že něco podobného za pár týdnů zažiju na vlastní kůži. Samozřejmě Le Guess Who?, tentokrát pod kuratelou kolektivu Touching Bass, kouzelný event s podiem uprostřed menšího warehousu na kraji Utrechtu a hromady dřevem obložených reproduktorů ve všech rozích. Legendy jako King Jammy a hlavně Aba Shanti-I a zážitek jako hrom. Pokud mám z hajlajtů roku vybrat jeden, tak to bude on. Některé věci jsem pochopil až letos, říkával kamarád, na tuhle situaci to sedí přesně. Krásný nový rok.
V osm večer na Radiu 1 návštěva karnevalu v Nothing Hill, ale také Kendrick Lamar, Ida the Young, Sonic Interventions, (Liv).e, Erika Rein nebo Joshua Idehen.
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.