Šejkr #55: Kdo jede na tygru...

Vždycky mě fascinovalo, jak sebemenší množství nějaké drobné ingredience, složky či poslední dílek mozaiky dokáže naprosto proměnit celek. Změnit jeho vyznění, chuť, jednoduše dojem z něj. Zažíváme to pravidelně, někdy si toho všimneme víc, jindy vůbec, ale děje se to v podstatě neustále. Funguje to při vaření, sestavování playlistu nebo skladbě časopisu – v nabitém dvojčísle Full Moonu, které vyjde příští týden, jsem na poslední chvíli prohodil dva texty a nestačil se divit, jak se změnil celý rytmus časopisu. Dvě stránky ze sta šedesáti. Čert se skrývá v detailech, říká se. Je to tak.

„To, o co se jiní snaží programově, je pro Libuši přirozené. Nezatížena estetickými požadavky, cílící na vnitřní procesy, na nacházení a neustálé hledání,“ píše kurátorka Lucie Černá v textu k výstavě Libuše Jarcovjákové Jako když tygr spí. Do Uhelného mlýna v Libčicích u Prahy si určitě zajeďte, je to dvacet minut vlakem z Masarykova nádraží, za návštěvu stojí jak výstava, tak i samotná galerie Arto.to, umístěná uprostřed někdejšího areálu místních šroubáren. Revitalizovaná industriální budova zcela změnila strohé prostředí, ve kterém se nachází, inspiruje už samotná její existence. Výstava Libuše Jarcovjákové pak do ní zapadne zcela přirozeně, je věnovaná fotografčiným autoportrétům. Přemýšlím o těch fotkách už týdny, je vážně přínosné vidět snímky pořízené v průběhu mnoha let, respektive dekád, takto v kontextu. Nejzajímavější jsou ty, na kterých autorka není vidět, přesto je nezpochybnitelné, že jde o autoportréty. Je to vůbec možné? Běžte se podívat.

Tvorba Marka Lanegana mě provází tak dlouho, až se to stydím říkat. Miluju desky Screaming Trees, většinu jeho sólové tvorby (zejména období na přelomu milénia) a vlastně skoro všechno, kde se objeví. Apačka vždycky říkala, že jeho hlas je ta nejlepší ingredience, která změní vše, kde se ocitne. Přesně tak to je. Byla by nuda vyjmenovávat tady všechny jeho kolaborace, za ty skoro čtyři dekády jich je strašně moc, z poslední doby mě napadá třeba účast na albech Dead Combo, Hey Colossus nebo Tinariwen. Právě v těchhle „momentkách“ je dnes Lanegan mnohem silnější než na svých vlastních albech, kterých je možná až moc. Upřímně jsem se tomu jeho ztřeštěnému tempu divil, říkal si, co ho žene k tomu, aby vydával téměř každý rok něco. Došlo mi to až při četbě jeho drsné autobiografie. Jednoduše je to potřeba, je to jeho forma práce, snaha o vyrovnání se s temnými ozvěnami vlastní minulosti. Číňané mají jedno přísloví, které (nejen) na tuhle situaci pasuje dokonale: Kdo jede na tygru, nemůže seskočit.

„Lucie bez ohlášení vyrazila do pražských Riegráčů a natočila tu set šesti akustických songů... Hudební léto budiž zahájeno,“ hlásí Planeta Hudba a já se chci zabít. Naštěstí hned v dalším tweetu objevuju právě nové Laneganovy tracky, tak s tím ještě počkám. Dneska večer tedy s ním a s Kostějem Joem, ale také s True Fir, Nov3l, Jaimie Brach, Calvinem Lovem nebo Psími vojáky. Jejich Kruhy vytahuju po letech, do občas zběsilého nápoje, který mi z Šejkru leze, zapadá hit z Brutální lyriky naprosto dokonale. A kompletně ho změnil. Podobně jako to umí mandlový sirup v koktejlu Mai Tai, podobně jako už jen odér Noilly Prat ušpiní vodku nebo gin natolik, že najednou chutnají úplně jinak. Bez třešničky si prostě Manhattan představit nejde. Odkud myslíte, že se vzal název tohoto pořadu?