Šejkr #66: Pozdravy (z) Utrechtu

„Puta madre! Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Pět let?“ Alex Figueira, dříve Fumaça Preta, dneska Conjunto Papa Upa, má z našeho setkání nelíčenou radost. Stojíme u baru v klubu Ekko, nedaleko je taky Koen od The Sweet Release of Death a Francis, booking agent Chúpame El Dedo, kteří zrovna na stagi předvádějí tradiční latinoamerický výkrut. Zpoždění jejich koncertu nabírá desítky minut. S Paulou z Nové Cvernovky jsme sice dost neradi opouštěli kostel Janskerk a nádherný koncert Tarta Relena, abychom stihli show Chúpame El Dedo, ale tak… aspoň je čas na pivo a kamarády. Ostatně od zítra už to bude celé jinak, tančit se může prý jen do dnešní půlnoci. Ale je to jedno, jsme v Utrechtu, probíhá Le Guess Who? a to je vlastně víc, než jsme si mohli ještě před pár měsíci přát.

Reporty z Le Guess Who? najdete jinde tady na stránce, k festivalu se ještě jednou a pořádně vrátíme v lednovém čísle Full Moonu, ale ještě mi na srdci leží pár slov k Utrechtu, který jsem si zamiloval hned při první návštěvě. Stejně jako u jiných oblíbených měst, vlastně mi i tady stačí jenom se procházet. Za těch pár let, co sem jezdím, neustále přibývají místa, která potřebuju navštívit, ať už to jsou obchody, hospody nebo obyčejná rozcestí. Vždycky chodím se alespoň na chvilku podívat na velkého bílého vlka se zavázanýma očima odpočívajícího na prostranství u bývalé věznice Wolvenplein, ze které je dnes kulturní hub. Procházky po Oudergrachtu jsou samozřejmostí, stejně jako skvělé fish and chips v rybárně Visjes nedaleko Centraal Museum. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, holandská městečka jsou malebná skoro všechna, ale tady je to trochu jinak. Utrecht je klidnější, útulnější a takový… domácký.

Le Guess Who? je výjimečná a výběrová akce, ale ta „domáckost“ jí provází neustále. Hudebníci, kteří obvykle nevylezou z backstage, se tady prochází publikem, jako by to bylo u nich doma na dvorku. Jen za první dvě hodiny ve čtvrtek odpoledne potkávám Alabastera dePlumea i Moor Mother típající jointa za rohem od Tivoli Vredenburg a když mě pak druhý den při běhu v parku Lepelenburg málem srazí na kole jedoucí John Dwyer, ani se tomu nedivím. S podobnou samozřejmostí přijímají všichni v pátek večer vyhlášená opatření holandské vlády, která obraz poloviny přehlídky úplně změní. Člověk o den později při příchodu na festival čeká nějakou nervozitu nebo napětí, marně. Všichni jsou stejně usměvaví a v klidu, jako kdykoli jindy. Opatrnější, ale stále dobře naladění. Záviděníhodné. Zvlášť když pak o pár dní později vidím záběry z pražských oslav 17. listopadu. Raději jsem do města ten den nešel, po hodně letech. Zkazilo mi to chuť něco slavit.

S Alexem se bavíme jen chviličku, vzpomíná na koncerty Fumaça Preta v Čechách, ale jinak se o konci své kapely moc bavit nechce. Asi je to stále čerstvé. Domlouváme se, že mi pošle novou desku Conjunto Papa Upa, a chválí nám rozhodnutí jít na Chúpame El Dedo. Jsou to prý „úplný, ale skvělí blázni“, s čímž se o pár minut později nedá než souhlasit, a mizí ven před klub s krátkým jointem. Teprve v pondělí, když si užívám ještě poslední procházku po městě, si vzpomenu, že jsme se prvně viděli právě tady. Kde taky jinde. „Že to byl ale pěkný festival,“ říká mi barista ve Village Coffee, kde kupuju balíček do kanclu, kývu na souhlas a ptám se, zda byl na celé čtyři dny. Prý ne, jen v sobotu a neděli. Ve dnech, kdy se hrálo sotva pár hodin, právě kvůli změněným podmínkám. Sice se prý na polovinu koncertů vůbec nedostal, ale stejně je rád, že se to dělo. Rozumím, naprosto.

Dneska večer čekejte pár pozdravů z Le Guess Who?, například Arooj Aftab, Tarta Relena, Chúpame El Dedo nebo Sons of Kemet, ale taky jistoty v podobě Shilpy Ray, The The či Kirina J. Callinana. Plus jedna exkluzivní premiéra. Spit Into the Pit.