Šejkr #85: Kde se to zastavuje?

Přelom července a srpna, magické období, kdy se léto láme v půli a (některé) síly docházejí. Právě v této době přišly dvě akce, které by si zasloužily jistě samostatný rozbor, jenže to není jen tak. Nejprve je třeba nechat všechno trochu usadit. Zážitky, emoce i dojmy.

Před dvěma týdny jsem se tady zpovídal z letošních Colours, tehdy pod vlivem ohně a kouře, který stále ještě doutná. A hoří. Full Moon Stage je pro nás svátek, zvlášť když teď dva roky neproběhla, jenže tak trochu kacířsky si je třeba říct: Co s tím. Když na jednoho pak dolehnou takové zážitky jako v Prachaticích nebo na Besedě… O čem vlastně vyprávět, když drtivá většina zmíněného je zcela nepřenosná. Místně i osobně. Kdo tam byl, ví, o čem mluvím, kdo ne, pochopí jen těžko. Možnost zahrát si na afterce fotbálek s Hugem Toxxxem je jedna věc – pospolitost, atmosféra a nálada spojená s oběma akcemi ale úplně jiná. Srovnávat festivaly by mě ani nenapadlo, spíš jde o to, kde se člověk cítí… doma?

Opouštím topolový hájek po prašné polní cestě, (zase) za plného slunce. Potichu. Člověk by ani neřekl, že tu ještě před několika hodinami pumpoval festival. V areálu zbývá posledních pár desítek statečných, strašně moc se mi nechce odcházet, ale musím. Z více důvodů. Je neděle ráno, hlavou mi běží, zda přece jen nejít do Veselí pěšky, což se v našem týmu tak trochu z legrace propagovalo, ale únava je zásadně proti. Myšlenkami probleskne i déjà vu, pokolikáté po stejné cestě mířím k domovu. Obrazně i konkrétně. Naneštěstí jsou ty počty jednoduché, na první návštěvu v roce 2015 těžko zapomenu, stejně jako na tehdejší Lukášův telefonát se zprávami z Kazbeku. Někde v hlavě to pořád varovně svítí, tady si na to ale vzpomínám pravidelně, možná právě ve stejném momentě. Ano, tohle je jeden z důvodů, proč se na Besedu budu vracet pokaždé, když to alespoň trochu půjde, ale zdaleka ne jediný. Každý ročník přinese něco nového a hezkého, člověk by ani neřekl, co všechno se na těch pár desítkách metrů čtverečních může odehrát.

Některé pocity si člověk nevybírá. Všechno je to o emocích, o srdci, o hlavě. O dojmech, které mohou být šálivé i sugestivní. Festival Moody Moon Noize (letos se slušivým přívlastkem Vivat) se pro nás stal návykem, srdcovkou i povinností, je pěkné vidět, jak počet těch, co to mají podobně, každým rokem roste. Moc pěkně je to shrnuto tady, mi jde spíš o to, jak nenápadně si víc z nás během poslední doby uvědomilo, nakolik jsou podobně niterné zážitky důležité. A jak naplno je právě nyní dokážeme vnímat. Někdejší setrvačnost skončila na jaře 2020, od té doby – a s letošními událostmi možná ještě o to víc – člověku dochází, jak to bylo divné a snad i nesprávné. Jde o srdce a nikoli o počet zaplněných okének v kalendáři, o množství odfajfkovaných akcí. Paradoxně o tom přemýšlím během nádherného koncertu Arooj Aftab. Tam taky vykvetl nápad na další festival, přestože jsem mnohokrát proklamoval, že Besedou pro mě letošní sezóna končí. Pokračování příště.

Dneska s Tamarou, Warhaus, The Comet Is Coming, Haiku Garden, God and Eve nebo Golden Down Orchestra. V osm večer na Radio 1.