Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni.
Tak a je to. Dva letní měsíce jsou pomalu za námi. Vlastně ani nevím, zda to uteklo rychle nebo pomalu. Částečně se do toho logicky promítá setrvačnost, částečně neustálý režim pohotovosti, hodně únava. Stálo to za to? Stálo.
„… zostalo mi toho eště dosť. Ak nie na vzpomienky, tak alespoň na mýtus,“ píše v knize Pár poznámok o smutku nigerijská spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie. Útlou knihu jsem zakoupil náhodou v nitranském knihkupectví a antikvariátu Pod vrškom. Krásné místo. Imprese z Flaamu najdete jinde tady na stránce, jejich pásek mám stále ještě na ruce. Těžko říct proč. Zápisky Adichie věnované nečekanému úmrtí jejího otce, jejím vzpomínkám na něj a popisu emocí, které po jeho odchodu prožívala, se začínám probírat ještě v Nitře i cestou odtamtud, dočteno stále nemám. Tak silné a přímočaré vyznání je třeba ředit, každá kapitola přináší řadu otázek a přemýšlení. Adichie umí zdánlivě běžné situace a stavy velmi sugestivně pojmenovat, možná aniž by si předtím byla vědoma, že to dokáže. Těžké, ale potřebné. Nápomocné. Je důležité si uvědomit, jak nepřipraveni jsme na podobné situace. „Život mi po jednotlivých vrstvách strát pripadá tenučký ako papier.“
Původně jsem zamýšlel tenhle sloupek věnovat Joe Strummerovi, minulou neděli by mu bylo sedmdesát. Kdyby to stihl. Taky jsem se ještě chtěl vrátit k Flaamu, ale vlastně… prostě tam příští rok jeďte. Nakonec z toho vylezly poznámky o smutku a růžoví delfíni. O rozhovor s Anteloper jsem na jaře velmi stál, ostatně trumpetistku Jaimie Branch sleduji už spoustu let, ve finále jsme to v rámci zaměstnanosti z obou stran odložili na podzim. Teď už to nepůjde. Jaimie Branch si v pondělí jeden růžový delfín odvedl s sebou. Velmi nečekaně a brzy, snad se má v Encante dobře. Starý Joe říkával „future is unwriten“, a platí to jak v pozitivní, tak negativní části spektra. Je jen na nás, jak si ten nepopsaný papír vybarvíme. Na tohle je třeba nezapomínat, protože pořád nám toho zůstává hodně. A když ne na vzpomínku, tak aspoň na mýtus.
Dneska večer na Radiu 1 pochopitelně s Anteloper, Joe Strummerem, 52 Hertz Whale, Dada Black Sheep nebo Elizou. Pár vzpomínek na Flaam přijde taky, podobně jako Tamara, Shilpa Ray nebo Lucrecia Dalt. ¡Atemporal!
Rád bych řekl, že jsem to neviděl, ale nebyla by to pravda. Když jsme ve středu večer s Ondřejem Štindlem v patiu žižkovského Atria žertovali, že kde jinde poprava než na stadionu, který se jmenuje po Aztécích, ještě jsme netušili, jaká tragédie se ve čtvrti Coyoacán o pár hodin později odehraje. Ale je třeba to brát z té lepší stránky: začíná mundial. V klidu a bez nervů. Plan seguro.
V neistej kultúrno-spoločenskej situácii prichádzame o priestor, ktorý priniesol angažovanú a náročnú kultúru do regiónu, bojujúceho s gentrifikáciou a tiež výrazným pesimizmom.
Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje.
Pokud se chystáte na některou z regionálních projekcí a tápete, co si nenechat ujít, máte tu tradiční výběr filmů, které opravdu stojí za pozornost.
Groningenské Plato plné po strop, koncerty v record storech jsou samozřejmě fajn, ale je to disciplína sama pro sebe. A rozezpívávat publikum uvnitř?
Hudba, která se nedá ignorovat, hudba, která mění pravidla hry.