Show me your inner IKEA (Luki Essender, Galerie OFF/FORMAT)

Na vernisážích v galerii OFF/FORMAT je vždycky narváno. Vchod z ulice se tváří, jako by se nechumelilo, pán se vrací z práce, paní možná chtěla jen narychlo vyvenčit psa a už je jí zima, tak zvíře táhne dovnitř, studenti se courají domů z pár piv cestou ze školy a všichni postupně mizí ve dvorním traktu. Jediný rozdíl překračující rámec banality všedního dne je v tom, že se všichni nerozutečou do svých domovů, ale schází se v galerijním prostoru. On to zas tak velký kontrast nakonec není: Luki Essender, slovenskýá performerka připravila expozici, která podezřele připomíná domácí prostor určený k rutinním pracím. Možná proto je extrémně těžké se na ni soustředit, víc pozornosti tentokrát strhávají návštěvníci než výstava. Musím se dívat na to, jak se lidé dívají. A přes to dívání zkoumám vystavená díla.

Zajímavé je, že u stěn skoro nikdo nestojí a neciví. Není na co. Jsou z většiny prázdné, v celém prostoru galerie jsou umístěny všehovšudy tři obrazy formátu A5. Trochu větším kusem je plastika umístěná na dohled od vstupních dveří: vypadá jako obří sklolaminátová bradavka olemovaná stahovací páskou z IKEA. Jde o dílo Kemo Sabe, reference na Osamělého jezdce je jednoznačná, z bradavky se stává klobouk, haleluja. V ten moment mi dochází, že jsem až příliš ochotně sedla na vlnu asociační hry, kterou důmyslný\á Luki Essender pro návštěvníka přichystala a, ovlivněna výstavou fotografií Marie Tomanové, která zde proběhla několik měsíců zpět, nabrala zběsilé tempo. Easy, easy.

Zabrzdit mě takřka okamžitě donutily prádelní šňůry vypnuté za rohem. Náhlé a nečekané předělení galerijního prostoru je skvělý tah, ve spojení s lehkostí vystavovaného objektu se jedná o étericky banální bariéru, která představu příchozího o podobě místnosti efektně přeformátuje. Návštěvníci postávají zleva a zprava, dělí je prostor protkaný provazy, provázky a šňůrami, pečlivě na sebe navázanými, vyprávějícími příběh, který opět oslovuje každého trochu jinak.

Středu místnosti dominuje dřez. Lidi chodí kolem, nejdřív rychle, pak se vrací a zpomalují, zkoumají detaily. Těch je tam skutečně mnoho: modrá plastová síťka, do které jsou nacpané hliníkové obaly svíček; sádrový odlitek citronu; béžová silonka vycpaná čímsi; plastový lilek a lusky; konstrukce z bíle natřených větví, na kterých jsou nalepené samolepky s nápisem I <3 BIO; jutový, hrubě tkaný pytel se štítkem jako z fast fashion řetězce, akorát místo H&M nebo Gate je na něm kapitálkami HOPE. To zdaleka není všechno. Chci zkoumat víc a dál, hloub, ale mnohost lidské přítomnosti mi v tom aktivně brání. Založili si galerii, ale chodí jim tam lidi. Víno je k mání na zahradě. Po schodech vstupuju do měkké tmy.

Instalace, kterou připravila Luki Essender je tichá a slyšet je až úplně zblízka. Z dálky oslovuje vágností ve stylu naaranžovaných IKEA pokojíčků, zblízka rozehrává překvapivě sytý příběh. Nelze se zbavit pocitu, že v první chvíli vnímaná nahodilost umístění jednotlivých prvků se při detailnějším pohledu mění v absolutní smysluplnost v nejabstraktnějším pojetí. Při zahlédnutí každého nového detailu vnímám sílu poselství a promyšlenost koncepce. Vše je tu rozmístěno na základě vzájemné vnitřní souvislosti. Vůbec mě neruší, že instalaci nechápu mozkem, ale tělem.

Dřez bývá často vnímán jako symbol hygieny, omývání a čištění, paralelně tu ale probíhá obrovská mikrobí technoparty. To, že něco není přímo vidět (nebo slyšet), neznamená, že to neexistuje, svědčí to pouze o limitech našich smyslů. Člověk se někdy považuje za racionální, objektivní bytost, na pozadí mu i přesto neustále běží mix podvědomých a nevědomých obsahů. DJ Emotion rozjíždí svůj set a my, pseudointelektuálové žijící v iluzi, že máme svůj život pod kontrolou, stejně nakonec tančíme, jak píská.

Zobrazit
13 fotografií