Solidární protest (Creepy Teepee 2025)

Zatímco loňský ročník odzbrojoval komorní atmosférou a stíráním hranic mezi interprety, pořadateli a publikem, do letošní návštěvy jsem si ve střízlivějším režimu nesl obavy ze sophomore slump. Ten se nekonal: přestože si odvážím zcela jiný zážitek než loni, obhájilo si Creepy Teepee pozici festivalu, který u nás z dramaturgického hlediska nemá obdoby.

Ještě vloni o něm šlo přemýšlet jako o bezpečném prostoru před úzkostmi doby charakteristické křehkostí jakýchkoliv jistot. Zprávy z probíhající genocidy Palestinců v Gaze a války na Ukrajině doplnily otřesné novinky z násilných akcí americké Imigrační a celní správy (ICE), sílicí transfobie a fašismus. Samotná existence prostoru cíleně se vymezující proti iniciátorům genocid, válek a rasismu přestává stačit.

I v areálu dvorku církevního gymnázia sv. Voršily, kde se festival (téměř) každoročně koná, je cítit nervozita, místy smutek, těžké hlavy. Svět pro lidi, co pečují o druhé skrze principy solidarity, přestal být bezpečným místem. Creepy Teepee si této skutečnosti bylo dobře vědomo a safe space, únik, útočiště nahradilo otevřené místo pro sdílení pocitů hořkosti a nespravedlnosti, které současné elity podporují.

NAŠTVANÍ V KOUŘI

Každý z vystupujících svoji dávku solidarity prezentoval trochu jinak. Někdo striktně verbálně, newyorské „based emo-violence“ kvinteto Olth poslalo před rozpoutáním kytarového screamo šílenství ICE do patřičných mezí. Někdo neverbálně performováním svých hudebních i osobnostních identit, tak jako dvacetilá trans modelka a raperka Cortisa Star. Přestože se v prvních minutách nedokázala patřičně uvolnit, její diva energy, zprocesované řvavé vokály a úderná basová produkce dvorního producenta Umru poskytly důstojný vrchol nabitému pátečnímu večeru. Během něj se po krátkém intenzivním dešti areál ponořil do melancholického mrholení za doprovodu vybledlých tyrkysových světel a do kouře halícího zpěváka Caseyho MQ. Ten dokázal hladivé klavírní tóny, jemné vokály a elektropopovou produkci zpracovat do hypnotizujícího, léčivého vystoupení – tak jako před pár měsíci v prostorách pražské ARCHY+.

Atmosféra Creepy Teepee je zcela specifická v pomyslném střetu expresivnosti a komunitní atmosféry. První ročník, na jehož koncepci má zásluhu převážně umělecký kolektiv A. M. 180, se v Kutné Hoře konal už před sedmnácti lety, a člověk by tak očekával, že jeho DIY základy a důraz na budování úzké komunity způsobí rychlé zestárnutí fandomu a postupný úpadek. Zde se ale projevuje dynamická a pečlivá dramaturgická koncepce Jakuba Hoška a Štěpána Bolfa. Žánry úzce spojené s hodnotami festivalu – tedy punk, hardcore a jejich odnože – tandem propojuje s pečlivou reprezentací vycházejících trendů, převážně z řad elektroniky a rapu.

ODKAZ PC MUSIC

Pokud by letos měli hudební stránku festivalu definovat dvě slova, budou to „PC Music“, velká část programu byla vázaná na zaniklý legendární label producenta A. G. Cooka. Zpětně jsem stále fascinován, v jakých podobách dnes charakteristický hyperpopový sound přelámaný do mnohavrstevných dekonstruovaných podob funguje, kolik umělkyň a umělců dokázal ovlivnit a jak mimořádným dědictvím disponuje.

To se povedlo předat kromě Cortisy Star vokalistce Ultra Caro a zmíněnému Umru, který měl svými spolupracemi s Charli XCX nebo Hannah Diamond velký vliv na progresivní formování soundu PC Music. V sobotu si venkovní stage zase podmanila raperka Alice Longyu Gao. „Proč bych já nemohla mít tři debutové releasy, když má A. G. Cook dva?“ ptala se v průběhu jednoho z nejvtipnější a nejuvolněnějších, do kouře zahalených živých setů. Vrcholem bylo noční vystoupení producentky Petal Supply plné nightcoru, zprocesovaných vokálů a energie natolik divoké, že by za ni dlouholetý Petalin vzor Sophie uronil slzu.

Festival letos přivezl také několik „stálic“, které si v Kutné Hoře v průběhu let už několikrát zahráli. Kromě švédského DJe a producenta Varga taky industriálními prvky protkanou postklubovou live show spoluzakladatele Bala Clubu Kamixla. Z čerstvých tváří okouzlila michiganská zpěvačka Anna Luna, která předvedla famózní mix rozličných internetových žánrů a subžánrů, zastřešený emo witchhousovým hávem.

GOTICKÝ NOISE

Nejemotivnější vystoupení letos patřilo britské hudebnici a filmařce Charlie Osborne. V goticky působícím dresu dokázala zhmotnit nejen úzkosti dívčího života a snahy zapadnout, jak je pro její současné releasy charakteristické, ale i existenciální: extrémní podoby noisu se v kombinaci se screamo vokály, často střídané foukací harmonikou, formovaly do intenzivního protiválečného manifestu. Ten vyvrcholil v podobě krátké taneční performance, kdy se Osborne za doprovodu satiricky znějícího válečného pochodu transformuje do ironické pozice manželky čekající na návrat muže z války. Otřesené publikum na dvorku opuštěné továrny, ve které se večerní program Creepy Teepee koná, zažilo jeden z momentů, který zůstane v kolektivní paměti.

Potěšující je stále sílící reprezentace českých jmen v lineupu, jejichž kvalita se rovnala ostatním vystupujícím. Mimo kytarové projekty Svaz a Stres zněly melodie multiinstrumentalisty Šimona Havelky a jeho projektu Bearcloud nebo manipulované vokály a mystické syntezátorové melodie vycházející naděje pražské experimentální scény Petra Bursy, následované indoorovým kytarovým vystoupením Tomáše Kopáčka s projektem Black Tar Jesus. V nedělním primetimu navázal na Charlie Osborne dalším srdceryvným zážitkem melancholický projekt GbClifford.

Když dopisuji tento text v prostorách pražského kina, náhodný návštěvník z generace X se ptá, ze kterého festivalu jsem si přivezl zelenou pásku na ruce. „Tam ale jezdí fakt divní lidi, ne?“ reaguje na moji odpověď s nepředstíraným zájmem. Jakkoliv může přehlídka nápadných outfitů a extravagantní vibe celé akce působit nepřístupně, Creepy Teepee je neustále připravené posílit svoji komunitu o ty, co mají dostatečně otevřenou mysl.

Přestože se ani v Kutné Hoře nejde ubránit špatným zprávám přicházejícím z celého světa, Creepy Teepee dokázalo, že se i festival jako celek může být formou vyjádření nespokojenosti a volání po změně, které přicházejí zespodu. Za rok budou nejspíše – bohužel – ještě potřebnější.