Srdce pookřávají (Pohoda 2025)

Po loňském dramatickém konci se vracíme na trenčínské letiště. Předpověď a program nabádá k optimismu, náhrada v podobě Damona Albarna a Africa Express přináší naději, kterou nejen Slovensko potřebuje. Massive Atack sice chybějí, ale vidět, co všechno jde, když se věci dělají s láskou, je stejně důležité jako politické apely.

FILIP: Když hodinu před polednem vyrážím z Prahy, nenapadne mě, že úlevně vhodím všechny věci do stanu až chvíli před desátou. Kombinace českých dálnic, ucpaných karpatských serpentin a nekonečného popojíždění při vjezdu na parkoviště dělá z cesty malé martyrium, nutnost vláčet celým areálem věci do kempu na protilehlé straně letiště už je spíše vysvobozující rozcvička. Synthpop na steroidech v podání Magdalena Bay tak slyším jen jako dunění zpovzdálí, i tak kope vydatně. Atmosféra najíždí pomalu, ale prostředí Pohody, a především davy pohybující se v něm nedávají prostor k zoufání. Bouřky zapomenuty, nová monumentální konstrukce největší kryté stage uprostřed areálu, v telefonu cinkají uklidňující zprávy o příznivé předpovědi. S kelímkem s logem Pohody v ruce festivalový duch prostoupí i mnou.

fotogalerie z festivalu najdete zde a tady

JAKUB: Tak na tuhle rozcvičku už jsem raději zapomněl. Čas výjezdu stejný, kromě rychlého obědu v Brně žádné zastávky, ale set Berlin Manson dávám spocený se stanem na zádech z ranveje. Úderná hesla a palestinské vlajky vidím až ve feedu. O hodinu později se pomalu orientuju v nově uspořádaném areálu a mířím znovu do velkého stanu, kde začíná Magdalena Bay – set stejný jako před pár dny v Arše+, větší stage a projekce za zády tomuhle popovému duu sluší. Mica Tenenbaum pálí virální hity z kraje setu a se stejnou vervou dojíždí až do konce. Jestli někomu nechybí energie, tak Damonu Albarnovi. Z projektu do projektu a vždy s totálním nasazením, tohle není náhrada, ale ukradení hlavní stage. Moonchild Sanely v obejmutí fans v prvních řadách se navíc proměnila v totální star, její sólová show by na sebe neměla dát dlouho čekat!

FILIP: Nebudu lhát, oznámení tři dny před začátkem, že kvůli nemocí nevystoupí Massive Attack, mě zasáhlo. Prostě koncert, na který se člověk těší dobrého tři čtvrtě roku. Náhradu v podobě Africa Express spíše jen vnímám s tím, že se nechám překvapit, jak na mě až padesátičlenný ansámbl zapůsobí. Po rozpačitém začátku, kdy na podiu dobře rozjetou party brzdí nevytažené mikrofony části zpěváků i samotného Albarna, lehce se krčícího v rohu scény nad klavírem, ale vstupuje do světel reflektorů Moonchild Sanelly. Její letošní deska Full Moon mi od ledna pravidelně rotuje ve sluchátkách a stejně jako mě si okamžitě podmaňuje i letiště.

V rychlém sledu se střídající hudebníci a hudebnice pumpují do publika zběsilou směs žánrů, a kdyby se mohl beton hýbat, vlní se taky. Když k tomu Albarn přihodí Song 2, má omotané kolem prstu úplně všechny. Vrchol ale přichází v podobě coveru Teardrop – nejde jen o náplast za chybějící triphopové legendy, v podání Luisy Almaguer dostává skladba nový rozměr. Srdce pookřávají, nic dalšího není už třeba. V závěru zkouším ještě set Ferga, ale jeho precizní flow mě spíše míjí. Lepší se stáhnout a pošetřit síly.

JAKUB: Zastihnout Ferga není jen tak. Harlemský OG, který spolu s A$AP Rockym stál u vzniku vlivného kolektivu A$AP Mob, se vydal vlastní cestou – nehoní čísla, přestože masivní flow nemá v jeho generaci konkurenci. Stage patří jenom jemu, stejně jako všechny oddané moshpity. Na stagi se sice nerozdá a playbacky mu kryjou záda většinu setu, ale když se do toho opře, tak se celý stan otřásá v základech.

Stejně agresivní je i set polské producentky VTSS – nezastavitelný a naprosto zběsilý. Speed up tracky, které střídaly ještě rychlejší a rychlejší bangery, na tohle se bude dneska těžko navazovat. První, čtvrteční večer je sice vždycky trochu rozjezdový, ale po minulém, předčasně ukončeném ročníku není na co čekat.