Svinčík zaběhlého pořádku (Slepé skvrny)

Anotace knihy uvádí, že jde o základní výbavu k porozumění české společnosti, krizi demokracie a fungování současné politiky, což se po jejím přečtení nezdá nadsazené. Daniel Prokop je mediálně známý sociolog zaměřující se na ožehavá politická a sociální témata. A jeho kniha je sice plná odkazů na kvantitativní průzkumy veřejného mínění (tabulek ani grafů se bát nemusíte), jako insider si je však dobře vědom jejich limitů, mnohé chybné metody v knize i rozkrývá. Výsledky těchto průzkumů se totiž dají velmi snadno postavit tak, aby vycházely, jak mají, anebo tak špatně, že o ničem nevypovídají. Záleží na tom, koho, kdy, jak na co se ptáte a jak výsledky interpretujete. Některé průzkumy se však vskutku snaží objektivně postihnout nepostihnutelné, a to tendence společnosti k určitému kolektivnímu jednání.

Slepé skvrny jsou místa na sítnici, které nám zabraňují vidět věci, nacházející se v naší těsné blízkosti. Zde jsou myšleny společenské neduhy jako chudoba, nekvalitní vzdělávání, špatný systém sociálních dávek, nedostupnost bydlení či genderová nerovnost. Ne že bychom o nich nevěděli, ale většinou nevidíme jejich skutečné příčiny a často ani důsledky. Autor se nám je snaží pomoci dohledat a spatřit je. Navíc jako angažovaný „veřejný intelektuál“ přichází i s návrhy možných řešení, jako je třeba menší zdanění práce a větší zdanění majetku. Řadí se tak mezi sociální vědce, kteří dnes poukazují na selhání ideologie věčného růstu a bludnost neoliberálních manter o tom, jak si je každý strůjce svého blahobytu.

Ekonomické i sociální nůžky jsou dnes až příliš rozevřeny a do sítě chudoby se chytá, třeba v podobě exekucí, spirály zadluženosti či sociální vyloučenosti, čím dál víc lidí, bez vyhlídky na světlejší zítřky. Bohatí bohatnou - chudí chudnou. Pokud se celkový ekonomický systém nezačne narovnávat a lidé nebudou mít podobné startovní podmínky, čekají většinu z nás hubené časy. Jsme tak zřejmě svědky fáze kapitalismu, kterým je oligarchizace politiky v čele s populisty Trumpem či Babišem, kteří hájí především své zájmy a ohýbají si zákony dle momentální potřeby. Přitom umně vytvářejí dojem, že hájí zájmy „většiny“ a zaběhlý pořádek. Ale co když se z tohoto „pořádku“ stal pořádný svinčík?

Prokop pobýval i ve Spojených státech, a tak může i srovnávat tamní situaci s tou naší. Celková tendence je bohužel obdobná - zneužívání státu politiky, vzestup nového populismu, snaha o polarizaci společnosti, eroze demokracie, ignorance klimatických změn, korupce, sílící vliv dezinformací či šíření kulturních stereotypů. Z našeho prostředí se dá jmenovat účelové šíření nepravdy o 80 % většině, která prý nesnáší migranty, což však neodpovídá žádnému reálnému průzkumu, ale populisté s tím rádi operují a poukazují tak na údajnou odcizenost „intelektuálních elit“ a vytváří zástupné kulturní války. Ty však jen překrývají skutečné společenské a politické problémy. Populisté pracují více s dojmy a emocemi než s fakty, ale lidé na to často slyší, protože strach a nenávist spojuje víc než pozitivní vize. Navíc se rádi pasují do role zástupců „fiktivního“ lidu, přestože nahrávají především zájmům oligarchie, bank a korporátů. Podobnými problémy se ve svých posledních knihách zabývají třeba novinářka Naomi Kleinová či antropolog David Graeber a docházejí v nich k velmi podobným závěrům.

Na jedné názorové misce vah jsou dnes zaslepení „konzervativci“, na druhé zase obdobně slepotou postižení „progresivisté“. Obě strany vidí svět prizmatem své ideologie, což obvykle nevede k rozumnému konsenzu, který je v demokracii nutností. Prokop se snaží o vyváženost, ale zároveň směřuje k potřebné změně než k udržování statusu quo. Důležitým motivem jeho práce je tak zamyšlení, jak realisticky udělat naší společnost spravedlivější pro skutečnou většinu lidí a ne jen pro úzkou elitu nejbohatších, a narovnat tak ekonomickou i společenskou nerovnováhu. K tomuto procitnutí a vyléčení z dočasné slepoty může snad pomoci i tato kniha plná ostrých dat, ale i vtipných metafor.