10 + 1 = Adam Krofian (The Atavists)

Královehradecká scéna, The Atavists. Loni na jaře vydali své druhé album u jinak převážně hiphopového pražského (nejen) labelu BiggBoss pod názvem Lo-Fi Life, a aby těch překvapivých momentů nebylo málo, zabodovali i na Radiu Wave a pak si odnesli dva Anděly za Objev roku a Nejlepší rockové album. Kapela míchající stoner, šedesátkový surf rock a blues si už zahrála na Rock for People i Colours of Ostrava a na léto chystá koncertů celou fůru. Jedním z prvních festivalů, kde je můžete vidět, bude United Islands, přičemž tam vystoupí před polským headlinerem Trupa Trupa. Frontman a barytonový zpěvák Adam Krofian prozatím servíruje jedenáctku svých zásadních songů, které ho provází od dětství. Pěkný vývoj.

Jimi Hendrix – Star Spangled Banner + Purple Haze @ Woodstock 1969

Původně jsem chtěl dát skladbu Are You Experienced z prvního Hendrixova alba, ale ta je bohužel na YT blokovaná dědici autorských práv, takže jsem zvolil tuto pro mě zásadní nahrávku. Kdybych v osmi nebo devíti letech náhodou nezapnul televizi, kde na TV Premiéra zrovna běžela v rámci dokumentu o Woodstocku tato skladba, asi bych se hudbě vůbec nevěnoval nebo minimálně ne na úrovni, jako nyní. S prvními tóny částečně improvizované performance se ve mě něco nepopsatelného zlomilo a já věděl, že odteď chci hrát na kytaru a tvořit na ní takovýto nádherný noise.

Sex Pistols – Pretty Vacant

Těsně předtím, než jsem objevil Hendrixe, učarovalo mi několik punkových kazet, které jsem potajnu kradl starší sestře a pak je po večerech sjížděl ve sluchátkách z rozvrzaného walkmana, jehož zkreslující zvuk tomu dodával další šťávu. Podobně jako Hendrix se mi tyhle věci už nikdy neoposlouchaly, ta energie a přímočarost funguje pořád.

John Coltrane – Giant Steps

Na lyžáku v prváku na střední jsem procházel kolem jednoho pokoje a za dveřmi se ozývalo tohle – ten zvuk mě fascinoval, dokonce jsem si napřed kvůli specifickému rytmu myslel, že přeskakuje discman, ze kterého to běželo. Coltrane mě fascinuje dodnes, je to asi můj nejoblíbenější sólista vůbec. Můj velký sen je dokázat podobně přirozeně, svobodně a přitom melodicky hrát sóla na kytaru.

Justice – Phantom pt 2

Ve své době na mě první album Justice působilo jako zjevení, doteď je to jedna z mých top 5 desek vůbec. Můj sen je mít jednou kapelu, co takhle zní naživo – i s tou brutální kompresí a sidechainem, stokrát znásilněnýma samplama westcoast hiphopu atd.

White Stripes – Death Letter

Jack White mi ukázal, že blues jde hrát v dnešní době i nezaprděně. Když se řekne blues, spoustě lidí se vybaví Joe Bonamassa a podobní interpreti, kteří žánr posunuli někam mezi Hard Rock Café Hotel v Dominikánské republice a reklamu na Gambrinus. Tohle je naopak syrovější poloha, která mi je mnohem sympatičtější a jde víc po kořenech žánru než po výběru snímačů na předraženého Les Paula.

The Dillinger Escape Plan – Sunshine the Werewolf

Dlouho jsem hledal zvuk, který by ztělesňoval hudební divokost a virtuozitu Coltranea s energií hardcoru a v The Dillinger Escape Plan jsem jej našel. Byla to moje nejoblíbenější živá kapela a byl jsem (s výjimkou jednoho) na všech českých koncertech, které tu měli, naprosto genialní záležitost. Jedna z mála kapel, u kterých mám všechna alba stejně rád, Miss Machine jsem ale slyšel jako první, tudíž má v mém srdci o trochu větší místo.

Pink Floyd – Lucifer Sam

The Wall od Pink Floyd je jedna z prvních desek, co si pamatuju z dětství, miluju celou jejich diskografii. Speciální místo v ní ale mají první dvě desky, na kterých se ještě podílel Syd Barret, zejména The Piper at the Gates of Dawn – je to hodně hravé, ale zároveň syrové a experimentální album. Lucifer Sam je z těch věcí takový nejtradičnější bigbít, díky čemuž jí mám na různých výběrech do auta nejčastěji zastoupenou.

Massive Attack – Angel

Moje „vstupní droga“ ve světě downtempa a ambientu. Opět nadčasový zvuk, geniálně zaranžované a přitom minimalistické. Atmosféra jak smog v indické metropoli.

Kyuss – Spaceship Landing

Docela jsem si lámal hlavu, co z americké „pouštní“ scény vybrat, jelikož mě tyhle kapely kolem Kyuss ovlivnily fakt hodně a já z nich doteď čerpám. Nakonec jsem vybral svojí nejoblíbenější skladbu od Kyuss. Nekonečné orgie podladěných riffů a pomalého tempa, které mi i po letech skýtají zábavu a poučení.

Jon Hopkins – Open Eye Signal

K Jonu Hopkinsovi mě přivedl náš klávesák Honza. Používal ji jako testovací track pro zkoušku různých reprosoustav a mně vyrazila dech, je to úplně jiný přístup ke zvuku, než jsem do té doby znal.

Wings – Wild Life

Jsem obrovský fanoušek Beatles, zejména alb od Revolveru dál. Wings mě ale vždy míjeli – dokud jsem neobjevil nedávno úplnou náhodou tento klenot. Celá deska prý vznikala dost spontánním způsobem, což je z ní cítit dodnes, je nádherně syrová. Paul je génius.