10 + 1 = Aid Kid

Pokud je na tuzemské elektronické scéně jméno, o kterém se už chvíli mluví jako o objevu a časem to ztratilo smysl, je to Ondřej Mikula aka Aid Kid. V úterý křtí v Bio Oko nový videoklip, stavte se. A tady koukněte, na čem vyrostl, co ho formovalo.

Jon Hopkins - Immunity

Pořád čekám, jestli vyjde něco lepšího - zatim se tak nestalo. Immunity je pro mě absolutní vrchol elektronický hudby. Ten sound design mi nedá spát, strávil jsem nekonečno hodin snahou vytvořit aspoň trochu podobnej bassline, jako má Open Eye Signal. Při každym poslechu nacházim nový a nový vrstvy, a přitom se celá deska drží v minimalistickym duchu. Zároveň je to jedna z nejlepších ukázek, jak má podle mě vypadat LP - kontinuální proud hudby, kterej i přes totální abstrakci vytváří jasnej narativ.

James Holden - The Inheritors

Velká inspirace. Holden moh’ úplně v klidu pokračovat ve zvuku, kterej si nastavil na předchozích věcech. Místo toho ale počkal pár let a vydal desku, která je úplně jinde nejen v rámci jeho vlatní tvorby, ale i v rámci hudby obecně. Přirovnal bych to ke změně, kterou si prošli Radiohead na Kid A. Je to pro mě jedna z hodnot, který si na muzikantech vážim nejvíc - schopnost vyvíjet se pořád dál.

Rustie - EVENIFUDON'TBELIEVE

Deska, která Rustieho stála psychický zdraví, mi fakt hodně dává. Nemyslim si, že jiná elektronická deska má v sobě tak moc energie, je tak moc pozitivně nabitá. Rustie čerpá všechnu dobrou náladu z happy hardcoru a podobnejch hard dance mutací a přepisuje jí do svýho jazyka, aniž by jí ubíral na síle a mohutnosti. Objev Rustieho byl pro mě velkej skok v rámci DJování - od tý doby hraju převážně takhle rozjetý velkolepý neonový beaty.

These New Puritans - Hidden

Další velká inspirace. Kromě toho, že Barnett je geniální skladatel, tak mě hrozně baví skvělý a citlivý využití "filmovýho zvuku" (narozdíl třeba od Woodkida) - konkrétně dechová sekce a obří japonský bubny.

At the Drive-In - Relationship of Command

Jejich letošní částečnej reunion mi připomněl, jak zásadní deska to pro mě je. Poslouchal jsem jí nejvíc, když mi bylo tak šestnáct a ta nadžánrovost mě naučila nedívat se na muziku skrz prsty kvůli škatulkám - ať už jde o hardcore, nebo i tvrdší věci.

Purity Ring - Shrines

Tahle deska stojí z velký části za mym rozhodnutím začít hrát sólo jako Aid Kid. Do tý doby sem se ve svý tvorbě motal převážně kolem electro/trashe, ale po poslechu Shrines mě napadlo zkusit něco jemnějšího. Tak jsem se dostal k emotivním beatům a celkově k hudbě, co má kořeny v klubu nebo v hip hopu, ale zároveň je i poslechová. Shrines je sice furt ten samej song dokola, ale tak dobrej, že mi to nikdy nevadilo.

Mogwai - Hardcore Will Never Die, But You Will

Tim bych chtěl shrnout svojí velkou zálibu v postrocku, která se do mojí tvorby promítá myslim dost výrazně. Můj první koncert Mogwai byl na Colours 2012 a řadim to mezi nejsilnější zážitky svýho života. Od tý doby sem je viděl ještě dvakrát. Hardcore Will Never Die je pro mě jednoznačně jejich nejlepší deska plná jasnejch hitovek, což pro podobný kapely neni úplně obvyklý.

LCD Soundsystem - Sound of Silver

Další letošní reunion. Od LCD mám rád všechny desky tak nějak stejně, tady jsou ale navíc písničky All My Friends a Someone Great, který jsou protkaný mym životem skrz naskrz. Z celý Murphyho tvorby cejtim takovou vyzrálost a upřímnost, ke který bych si přál sám jednou dojít.

SOPHIE - PRODUCT

Product vlastně moc jako deska nefunguje, ale stejně to sem musim dát. SOPHIE je ukázka naprosto dokončenýho a propracovanýho projektu. Od inovativní a zvukově bezchybný tvorby přes image, marketing a PR až po... všechno správně. Ale hlavně, ty písničky jsou prostě dobrý. Just Like We Never Said Goodbye mě nepřestává dojímat.

Radiohead - Kid A

Žádný jiný dílo, nejen hudební, na mě nemělo tak velkej vliv. Nejdřív jsem poslouchal OK Computer a The Bends a tu jejich "divnou desku" jsem vůbec nechápal… Ale pak mi to nějak došlo, co tim chtěli říct, a nadosmrti jsem si Kid A zamiloval.

guilty pleasure: Beyoncé - Beyoncé

Osobně nic z toho, co poslouchám, nepovažuju za "guilty pleasure" - ke všemu se přiznám a necejtim se u toho "guilty". Ale nebylo tomu tak vždycky, můj pohled na věc se změnil až s eponymním albem od Beyoncé. Je to chytře a kvalitně zprodukovaný, jsou tam rádiový hitovky, ale zároveň je deska funkční jako celek.