10 + 1 = Alex Fonar (Acid Row)

Stonerrockoví Acid Row řádí již řadu let a nelenili ani během pandemie. Čile vydávají videa a plánují koncerty. V létě vystoupí například na Parkfestu nebo v Boskovicích. Kapelní sestavu tvoří Dominik Klesa, Václav Zlo a Alex Fonar, který se podělil o své nejoblíbenější hudební lahůdky - černé díry i důvody, proč mít rád zkreslenou basu.

Melvins – Joan of Arc

S Melvins to táhnem už nějakou dobu a pořád nás to spolu baví. Tahle písnička je ztělesněním středověku se vším všudy a zároveň celkem schematicky prezentuje ranou tvorbu Melvins. Zlá, tlumená kytara à la sludge, buzzovskej jekot místo bridge à la Night Goat, skladba songu ve stylu kubistickýho obrazu, grafika alba ve stylu cartoon à la bad trip a těžký nepředvídatelný bicí à la Dave Crover, protože there is nobody like him.

Electric Wizard – Barbarian

Tenhle song na téma Barbara Conana jsem kdysi od Electric Wizard slyšel jako první a byla to láska na první poslech. Pak už jsem se jenom vezl. Feťácko-okultistickej doom se všim všudy s motivy fantasy (v raný tvorbě především). Legalise Drugs and Murder!

Sleep – Sonic Titan

Nejlepší nástup zpěvu v songu ever. Ve chvíli, kdy prožijete celej vesmír riffů a máte pocit, že posloucháte instrumentálku, nastoupí přibližně v šestý minutě naprosto nečekaně zpěv, kterej vás vtáhne ještě hlouběji do černý díry s názvem Sleep. Přál bych si tenhle song slyšet znova a poprvý.

Kyuss – The Law

Kyuss nemaj v rámci desert rocku téměř žádnou konkurenci, což potvrzuje i tenhle song napsanej Joshem Hommem a Nickem Oliverim, který spolu po rozpadu Kyuss pokračovali v Queens of the Stone Age. The Law a několik dalších songů z alba Wretch celkem hezky předpovědělo budoucí spolupráci těhle dvou lidí. Akorát v týhle fázi jejich tvorba byla mnohem syrovější, těžší a neotřelejší. Za mě nejlepší věc z jejich prvního alba a nejvíc nedoceněnej song od Kyuss.

Fu Manchu – Evil Eye

Fu Manchu mají dva druhy písniček. Buďto songy do auta anebo songy na skate. Můžete si říkat, že jsem naočkovanej z Tony Hawk's Pro Skater 2, ale Evil Eye definitivně spadá do druhý kategorie. Tenhle song má všechno, co by si mohl teenager v 90. letech mohl přát – fuzz, wah, skateboardy, poušť, vzpouru adolescentů z americkýho zapadákova 70. let na motivy filmu Over the Edge. Srdcovka.

OM – On the Mountain at the Dawn

První důvod, proč jsem se zamiloval do zkreslený basy, a je úplně jedno, že ten song má přes dvacet minut. Pro spoustu lidí nuda, pro mě skvělá meditace a mantra postavená na basových riffech à la Geezer Butler, který tě zaručeně dostanou do nirvány. Viva la Al Cisneros!

Royal Blood – You Can Be So Cruel

Druhej důvod, proč jsem se zamiloval do zkreslený basy. Konkrétně teda do baskytar s krátkou menzurou. Při tom správným zapojení zvládne jeden člověk vykouzlit jak el. kytaru, tak basu zároveň anebo mezi nima měnit dle potřeby, což Mike Kerr dělá a dělá to fakt dobře. Kromě toho je tam vibe starých Queens of the Stone Age, který asi už bohužel nikdy nebudou takový jako dřív.

Mudhoney – Touch Me I'm Sick

Kapela, která mě v pubertě takříkajíc vychovávala a která byla i jedním z důvodů, proč jsem začal hrát v kapele. Kromě toho i první opravdová kapela, kterou jsem viděl naživo. Energie, bordel, pot, řev, fuzz, rozlitej chlast na podiu a debilní humor. Touch Me I'm Sick je dneska už taková grungeová devadesátková klasika a je tam tak nějak všechno, na čem stavěli v začátcích a v mnohém staví i dodnes Acid Row.

Black Sabbath – Electric Funeral

Protože je to asi první stoner-doomovej song ever ve stylu „Všichni tady chcípneme na atomovou bombu“. Nejtěžší věc od Black Sabbath, kterou si mimo jiné rád běžně zpívám nebo řvu po lidech na ulici v opilosti.

Swans – Lunacy

Když v roce 2012 vyšlo album The Seer a slyšel jsem první song z desky s názvem Lunacy, sedl jsem si z toho na prdel a v šesti minutách jsem tušil, že tohle album bude zřejmě aspirovat na jedno z nejlepších alb vůbec. Song, kterej zní jako iniciační rituál Procesní církve posledního soudu. Nekonečný repetice s dynamicky vzestupnou tendencí v kombinaci s nihilistickým textem v podání Micheala Giry vám zaručeně způsobí existenciální úzkost, ne-li permanentní psychózu. Píseň dospívání. Break the chain. Childhood is over.

guilty pleasure: Mogwai – I Know You Are, But What Am I?

Bude to znít divně, ale tuhle kapelu jsem poslouchal vždycky, když mi bylo blbě, aby mi bylo ještě hůř. Vždycky měli úžasnou schopnost – a to platí zvlášť pro tenhle song – dostat člověka do takovýho krásnýho limba, kde je ti sice smutno, ale zároveň nevnímáš nic kolem sebe. Jo a taky autisticko-obsesivně pojmenovávám fotky na sociálních sítí podle názvů jejich písniček. Howgh!