10 + 1 = bro (from Boro)

bro from boro, brokolis nebo jen bro. Dramaturg a číšnice nejlepšího brněnského „klubu“, dámy a ostatní prominou. Je zvláštní, jak jeden člověk může ovlivnit prostor, kam přijde. Tento týden měli v Boru Boduf Songs, chystají Bellini, Rabbits vs. Årabrot nebo speciální odpolední set Trigger Effect. Tedy kromě hromady dalších akcí, které v Boru probíhají, jelikož jde o otevřený prostor pojímající punk i performance. Pozornost je dobré věnovat i dvoučlenné kapele Les Homosexuels, která o otevřenosti vypráví lépe než cokoliv jiného.

Lilium – Short Stories

Nezajímá mě hudební scéna žádné konkrétní oblasti či města, geografický kontext sice považuju za důležitý, ale většinou jej beru jen jako bonusovou informaci. S výjimkou jednoho místa (či dvou – Slezsko járádjátra), které se snažím mapovat systematicky. Tím je Denver a tamější americana/gothic country odnož. Short Stories je svého druhu unikátní deska – projekt Lilium vznikl jako vedlejšák baskytaristy Woven Hand Pascala Humberta a tohle je druhý počin, na kterém začal spolupracovat s hostujícími muzikanty a, především, zpěváky. Highlight? Locked in Tight. Subjektivně dokonalá píseň, fantastická kytara, klapky, které přenáší radost v/ze smutku, a nejvícnejvíc vokál Daniela MacMahona. To celé okořeněné bohovsky chytrou poezií, jíž si nejsem dodneška jistý, jestli jsem ji rozluštil (naštěstí jsem post-strukturalista, takže mi na tom nesejde a sedím si na svojem).

the pAper chAse – Young Bodies Heal Quickly, You Know

Deska, která mi kdysi dohodila (toho času rozbitý) nejdůležitější vztah mého života. Debut kapely, bez níž jsem si kdysi nedokázal představit ani jediný svůj den. Samozřejmě to jde, jak ukazuje čas, ale k žádné jiné kapele se nevracím tak rád, jako k pApír šAsé. Pevná láska, která překoná jakkoli dlouhou odluku. Vztek, sebepoškozování, děsivé texty a debilní vokály, kytara, všecko... A přitom to maká jako svině. Američani by řekli: „Makes me wanna go on a killing spree!“ Congleton a spol. asi nikoho nezabili, ale tohle byl mistrovský odpich, který vygradoval až do Someday This Could All Be Yours vol. 1, desce z nepřekonatelných. (Zatím. Oni se vrátí, vím to.)

Desaparecidos – Read Music / Speak Spanish

Já rád Conora Obersta obecně (páč kdo ne?), ale u tohohle si vždycky říkám nene, to nemůžeš. Hymny pro emotýpky, kteří to slovo nesnáší. V textech politicko-společenská kritika na pozadí osobních lidských tragédií. Všecko falešně, ale od srdce a na solar.

Pontiak – Comecrudos

Když jsem projížděl diskografii Pontiak, abych je naposlouchal, Comecrudos jsem znechuceně vypnul ani ne v půlce. Měl jsem nejradši Sun on Sun a Echo Ono a tímhle kusem v podstatě opovrhoval, protože jsem mu nerozuměl; považoval jsem ho za experiment, který se nepovedl. Na koncertě jsem pak plánoval utratit cca milion kaček za merch – když jsem se obtěžkal všemi dvanáctipalci, které měli, zastavil mě Libor, jejich řidič, a povídal: „Tyvole, bro, ještě tohle si určitě vem, nejlepší deska.“ Při pohledu na šedočerné EP mi trochu zamrznul úsměv, ale oukej. Druhý den jsme Pontiak vyprovodili do zbytku turné a já si pustil Comecrudos. Znova. Najednou se zastavil čas a tehdy jsem pochopil. Comecrudos. Nejlepší deska.

Devastations – Coal

Když písně o lásce, pak chytře. Šťastně i nešťastně, sonicko-erupčně i poklidně.

The Sad Bastard Book Club – Another Family Dinner at the Saturn Residence Ends in Tears

Životní objev a právě ta kapela, ve které bych chtěl z fleku hrát, kdybych uměl doopravdy hrát (ale jelikož oni to taky neuměj, považuju se rovnou za náhradníka, hehe). Soulad textu s hudbou, textu s celkem, podpořený hodně divnýma gradacema. Suverénní loseři. Vidím se v nich, i když dělám všecko jinak.

Unna – Už bylo na čase

V současnosti moje nejmilejší česká kapela, o které jsem toho snad už nakecal dost, možná příliš. Jsem debilní metlošská fanynka, no a?

Boduf Songs – Burnt up on Re-Entry

Čerstvá nahrávka Boduf Songs a hned „instant classic“ – už teď jsem ji slyšel víckrát než všechny předchozí zářezy dohromady. Písničky, tyvole, písničky! Šeptané vokály, které tu a tam přerostou do volání (nevím odkud), ambient vs. noise, vybrnkávání vs. riffy. Je to tak obrovská paráda, že bych Matovi nejradši padl k nohám a už nikdy se mu nepodíval do očí.

Woven Hand – Blush Music

Nedávno jsem přemýšlel a vypočítal si to tak, že jsem spíš fanoušek Blush Music, než celých Woven Hand dohromady. První zkušenost doporučuju spolu se zhlédnutím stejnojmenného snímku (moderní scénické tance na motivy Orfeova putování do podsvětí – nejen) belgického uskupení Ultima Vez a jejího vedoucího Wima Vandekeybuse. Edwardsův soundtrack vydaný pod hlavičkou Woven Hand považuju za opus magnum, hodně prostoru dostávají ambientní plochy, které podtrhují strhující písničkářský talent Davida E. Krk na to.

Young Widows – In and Out of Youth and Lightness

KULT.

guilty pleasure: Coldplay – X&Y

O svých hříšných rozkoších bych mohl napsat celé statě a byla by to pouhá vyjmenovávání všeho, co zbožňuju a stydím se u toho. Coldplay jsou asi to největší dno, které mě furt ba. Holt jsem mladej a tyhle televizní kapely ve mě zanechaly otisk, který se občas projeví neodolatelným absťákem. Proto jsou vždycky blízko, i když je umím z fleku zapřít.