10+1 = Cillian Foster

Dublinský muzikant Cillian Foster nedávno vydal se svojí kapelou G.D.C. debutové album nazvané jednoduše Volume 1. Ale nepředstavujte si písničkáře ve stylu Glena Hansarda. Tihle dva už spolu sice hráli, ale každý se věnuje jinému stylu, to už má blíže k jinému irskému bardovi, Mundymu, s nímž se taky už setkal na jednom pódiu.

Ocean Colour Scene – Moseley Shoals

Tohle bylo úplně první album, které jsem si koupil za první výplatu, když mi bylo patnáct. Měl jsem doma desky, co mi koupili rodiče, ale na tohle jsem si vydělal sám. Ocean Colour Scene jsou moji oblíbenci už dlouho a naživo jsem je viděl asi čtrnáctkrát. Texty Simona Fowlera jsou prostě dokonalé a v kombinaci s bezvadnou kytarou Steva Craddocka mě dostali.

Aslan – Made in Dublin

Aslan jsou irská kapela, která za svoji kariéru měla několik velmi silných písní. Hodněkrát jsem slyšel, že můj hlas je podobný mladému Christymu Dignamovi. Co víc si přát. Made in Dublin je živák nahraný v klubu Vicar Street v Dublinu a je dokonalý od začátku do konce. Není vůbec snadné natočit skvělé živé album, v tomhle případě se to podařilo.

The Stone Roses – The Stone Roses

Asi moje nejoblíbenější deska. Není na něm žádná skladba, kterou bych přeskakoval. Jsou to legendy. V pubertě jsem poslouchal britpop a dneska, kdy je mi třicet pryč, je tohle album stejně čerstvé jako tenkrát. Na debutové nahrávce mojí kapely G.D.C. je znatelný vliv The Stone Roses. A já doufám, že kdyby Brown, Squire, Mani nebo Reni měli možnost slyšet moji desku, řekli by, že jsem udělal dobrý kus práce a snad by byli rádi spojováni s mojí muzikou.

Phoenix – Alphabetical

Phoenix je kapela z Paříže. Viděl jsem je naživo jenom dvakrát, ale koncert z norského Osla bych zařadil mezi tři nejlepší vůbec. Jejich styl je kombinací elektro/rocku/popu, taky měli parádní světelnou show. Tohle album bylo jedním z těch, co mi otevřely hudební obzory a naučily mě hrát akustické koncerty.

John Mayer – Continuum

Wow, tohle je nejlépe produkované album vůbec. John Mayer je můj oblíbený kytarista, slyšel jsem ho a viděl hrát v Londýně. Deska má všechno – rockové pecky, popové songy, blues. Je to jako Long Island Ice Tea, spousta různých chutí v jednom. Mayer je jedním z mála muzikantů, který každé album nahrál v jiném žánru a udělal to dobře. Jeho texty jsou výborné, kytara přesně taková, jaká má být. Dokáže zahrát parádní riff nebo naopak něco téměř nadpozemského, ale obojí má na posluchače neuvěřitelně silný dopad.

Relish – Wild Flowers

Relish bylo trio ze Severního Irska, na které jsem narazil, když předskakovali Aslan v Dublinu. Do té doby jsem je neznal, ale jakmile jsem je slyšel naživo, zamiloval jsem si je. Kenův hlas mě hned dostal, stál jsem tam a poslouchal, ani jsem si neuvědomoval, jaké mám štěstí. Hned druhý den jsem si koupil tuhle desku. Podle mě jsou Relish jednou z nejpodceňovanějších kapel nepocházejících z Irska. Dokážou strhnout a jejich nadšení na koncertech vás nenechá chladnými.

Tété – L´air de rien

Je zvláštní sem tuhle desku zařadit. Normálně se soustředím na texty, ale v tomhle případě nemám ponětí, o čem jsou, protože zpívá francouzsky. I když jsem nevěděl, o čem Tété zpívá, moje mysl si vytvořila vlastní představu, o čem to tak asi může být, založenou na melodiích a způsobu, jakým je zpívá. Tahle mystika mi přišla romantická. L´air de rien jsem poprvé slyšel už velmi dávno na jednom večírku a úplně mě odrovnalo. V té době hrál Tété akusticky stejně jako já, takže jsem se některými jeho prvky inspiroval a přizpůsobil si je. Nedávno se mi poštěstilo se s ním seznámit a plánujeme turné po Francii na listopad 2016. Možná mi během něj prozradí, o čem jeho písně vlastně jsou. Ale vlastně to ani nechci vědět a radši to nechám, jak to je.

Paul Simon – Graceland

Za tuhle desku vděčím mámě. Milovala Paula Simona a šli jsme na jeho koncert, když hrál v Dublinu. Nikdy na ten večer nezapomenu. Graceland pro mě představovala zásadní změnu. Všechny ty zvláštní a nádherné nástroje, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, mi otevřely oči do světa muziky. Jsou tam zvuky, které pro mě posunuly muziku úplně novým směrem. You Can Call Me Al je asi mojí nejoblíbenější písničkou vůbec.

The Cardigans – Long Gone Before Daylight

Nina Persson je moje nejoblíbenější zpěvačka. Zpívá přesvědčivě, takže jí věříte to, o čem zpívá. Na Long Gone Before Daylight je několik písní o zlomeném srdci a v jejím podání znějí lépe než ty ostatní. Lituji, že jsem The Cardigans nikdy neviděl naživo, protože slyšet něco z téhle desky v komorním prostředí by bylo skvělé. Pak se proplížit do zákulisí, dát si s kapelou drink a použít některé jejich nápady pro sebe.

Paddy Casey – Amen (So Be It)

Jedna z mých oblíbených irských desek, Paddy v nejlepší formě. Vzhlížím k němu a respektuji ho. Začínal na ulici v Dublinu, kde se naučil „řemeslu“, a Amen (So Be It) je skvělé debutové album. Na koncertech jsem z něj už hrál několik písní ček.

Paul Weller – Stanley Road

Weller se na scéně pohybuje dlouho. Mění styl, aby odpovídal době. Od The Jam a The Style Council až po sólovou kariéru, ale vždycky to byla muzika, kterou mám rád. Stanley Road představuje jednu úžasnou písničku za druhou. A není to jenom o tom, že mám rád jeho muziku, on je stylový guru.