David Švihel je někdejší bicmen, teď spíš kytarista a krabičkář brněnské kapely Les Homosexuels.
David Švihel je někdejší bicmen, teď spíš kytarista a krabičkář brněnské kapely Les Homosexuels (nebo taky ╪shmsx╪s nebo taky lshmsxls), projevuje se taky coby grafik Kabinetu múz a homosexuál není, anebo taky je. Na tom až tak nezáleží. Co ho bere v muzice?
Ellen Allien & Apparat – Orchestra of Bubbles
Naprosto zásadní deska – můj první kontakt s BPitch Control, po kterém následovalo dlouhé období, kdy jsem poslouchal hudbu skoro jenom z Německa. V týhle době to byl label bez konkurence, který vydával jeden námrd za druhým. Tohle točím často i teď a přivedlo mě to ke spoustě věcí, který jsem pak poslouchal snad ještě víc – Modeselektor, Sascha Funke, Telefon Tel Aviv.
Alva Noto – Unitxt
Někdy ve třinácti, krátce po objevení Orchestra of Bubbles, jsem se poprvé začal víc zajímat o generativní vizualizace zvuku i vizuál jako takový. Nejdřív jsem jel skoro výhradně Japonsko, ale nakonec stejně skončil zase v Německu – poslech glitche Carstena Nicolaie byl pro mě hluboce formativní a otevřel mi cestu k hromadě nových věcí – obrazových i zvukových.
Swans – Swans Are Dead
Swans jsou hlavně živá kapela a tohle dvojalbum obsahuje živý (a předělaný) verze věcí především z The Great Annihilator a Soundtracks for the Blind, tedy jejich dvou nejsilnějších desek. Patnáctiminutová verze Blood Promise mě poprvý skoro rozbrečela, i když teda nejsem žádnej Bruce Willis.
The Brian Jonestown Massacre – Who Killed Sgt. Pepper?
Vybrat nejsilnější desku The Brian Jonestown Massacre je pro mě celkem těžký, protože oni nic špatnýho nevydali. Ale tahle byla moje první a zvukově vyčnívá – je na ní o něco znatelnější příklon k elektronice.
Interpol – Turn on the Bright Lights
Carlos Dengler je můj nejoblíbenější basák a Interpol mě bez něj už prakticky nezajímají, ale tohle je jedno z nejlepších alb, co kdy kdo natočil. Zvuk i skladby – naprosto perfektní. Poprvý si naserete do gatí při nástupu basy a bicích v první Untitled a zastavit se vám to povede až po poslední Leif Erikson.
Ben Frost – Theory of Machines
Manifest.
Altar of Plagues – Teethed Glory and Injury
Všude říkám, jak mám rád black metal, ale oblíbený blackový kapely bych spočítal na prstech jedný ruky – a u těch to stejně není čistokrevný. Black mě ve skutečnosti baví spíš konceptem a symbolikou, jeho ortodoxní podoba mě nudí. O to radši mám kapely jako Liturgy, Deafheaven, Wolves in the Throne Room nebo samozřejmě Altar of Plagues. Tohle je jejich poslední (zdá se, že definitivně) deska. Vyšla loni před rozpadem a poslouchám ji tak obden.
dälek – Abandoned Language
Kult – tohle album má ultradunivej zvuk. Úvodní track, podle kterýho se jmenuje, jsem jednu dobu poslouchal zasmyčkovanej hodiny vkuse.
GZA – Liquid Swords
Většina členů Wu-Tang Clanu nahrála v devadesátkách skvělý desky – minimálně ODB s Return to the 36 Chambers: The Dirty Version a RZA (produkoval taky tohle) se svým soundtrackem ke Ghost Dog desce Liquid Swords konkurují. Tohle je možná jen o něco ponurejší.
Warren Suicide – Requiem for a Missing Link
O Warren Suicide toho moc nevím – jen že je to kluk se svojí holkou a kdysi na něčem spolupracovali s Apparatem. A jsou z Berlína. Venku mají zatím tři desky a nějaké épéčko. Všechno je super.
Guilty Pleasure: Q Lazzarus – Goodbye Horses
Na týhle věci je guilty jenom to, že ji už navždy budu mít spojenou s manginou Jasona Mewese v Clerks II. Jinak je to masterpiece.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?