10 + 1 = František Převorovský (Vellocet Roll)

Které modly rezonují v tvorbě Vellocet Roll? A do jakého oddělení Levných knih si zajít pro inspiraci k založení kapely? O svých deset oblíbených písniček a jednu navíc se podělil kytarista a zpěvák František Převorovský. Rozmanité zdroje hluku, kontrolovaný chaos i popkulturní odkazy, chřestidla, theremin, stěny zesilovačů nebo kinematografie sedmdesátých let? Projděte se očistcem a nenechte si ujít představení kapely na konci ledna. Vellocet Roll vystoupí v rámci dvojitého křtu na konci ledna pod hlavičkou Full Moon Forum.

The Plastic People of The Universe – Apokalyptickej pták

Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned jsem měl na CD z Levných knih. Poslouchal jsem to na svojí starý hi-fi věži a poprvý jsem zatoužil tvořit něco vlastního. To album mi přišlo dost ponurý a úzkostlivý. Skladba Magické noci mluví za vše. Výrazná basa vede celý album a divokej sax, schizofrení theremin a viola po vzoru Velvetů míchají neurotickou zvukovou koláž. Nadčasový. Přijde mi to ještě geniálnější než tenkrát. Poslední třetina skladby Apokalyptickej pták má neuvěřitelnou hloubku a dynamiku, zní to jak soundtrack k existenciálnímu dramatu s Petrem Čepkem.

Sonic Youth – Hoarfrost

Sonici byli styloví. Experimentovali s laděním kytar a znělo to úplně jinak než všem ostatním. Znělo to spíš jako antény, co chytaly zpětnou vazbu. Nebylo to klasický schéma písničky, dvě minuty se zpívalo a pak byl čtyři minuty noise, žádný šlágrový kompozice. To jsem přesně chtěl. Hlavně to byl impuls k tomu zkusit to taky. Mysleli jsme si s Horťasem (Pavel Hortík, kytarista Vellocet Roll, pozn. ed.), že stačí brousit kytaru o aparát a půjde to samo, ale realita byla jiná. Hoarfrost je klidnější píseň, ale jedna z mích nejoblíbenějších. Mám moc rád písničky Lee Ranalda.

Liars – Broken Witch

V jednom čísle Rock & Popu jsem četl článek o Liars od Toma Komárka, psal o nich jako o kapele s nálepkou „neposlouchatelná“. Touhle vábničkou mě přilákal. A zůstalo mi to až doteď. Začal jsem s albem They Were Wrong, So We Drowned, který je inspirovaný čarodějnickými obřady v Německu. Atmosféra nebyla nikdy tísnivější. Těžko jsem se v tom orientoval. Spoustu zvuků jsem nedokázal identifikovat, pořád jsem bádal nad tím, jak to sakra udělali. Dokonalej soundtrack pro všechny zákoutí sídliště na pražský periferii.

Deerhunter – Like New

Srdcovka. Tajemná zasněná atmo, divný repetice kytar, duchařský vrstvení vokálů a rovná basa. Ambient punk?! Hned jsem si je zamiloval, nebyla lepší kapela. Ty raný alba se přikláněly víc na stranu punku, a to mě bavilo nejvíc. Pak se to přehouplo do dream popu, ale člověk se v tom mohl koupat a objevovat jednotlivý vrstvy. EP Fluorescent Grey jsem nábožně uctíval. Be like you. Byla to pěkná doba.

Crystal Stilts – Departure

Tohle byla láska na dlouho. Sixties zabalený do temnýho oparu postpunku. Velveti i Joy Division, všechno v tom bylo. To mě hodně přitahovalo. Dlouho už jsem o nich neslyšel. Trochu už to vyprchalo, a to je škoda, všechny jejich alba byly skvělý.

The Birthday Party – Mutiny in Heaven

Nicka Cavea jsem nikdy moc nebral, ale pak jsem skrz Hanka Manchiniho objevil The Birthday Party a celej můj pohled se od základu změnil. Najednou jsem to celý pochopil. Nejtvrdší basa, Jaguar Rowlanda S. Howarda, kterej fakt bolí (i když v Mutiny in Heaven hraje Blixa, ale na Rowlandův setup) a Cave se brodí bažinama s fotkou Elvise a Captaina Beefhearta v kapse. Bylo to všechno chaotický, zběsilý a temný. Hned mě to vzalo. Ty zdvojený vokály hulákaly jeden přes druhý, je to úplně mimo. Tyhle chaotický struktury mě po těch kytarovkách zase vzaly. Musel jsem trochu přehodnotit, co chci vlastně dál dělat.

Trailer Trash – Deep in the Sea

Při skládání téhle sestavy jsem si vzpomněl na tuhle skvělou věc. Trailer Trash (později Trailer Crash) byla kapela, kde se otočilo několik kamarádů z Kokpitu. Tuhle písničku jsem obdivoval, má skvělej zvuk. Tremolová kytara je jak sonar, co tě hledá v hlubině, a Petr Janák má úžasnej sebevědomej projev. Deep in the sea/ We will fall in sleep.

Swans – Stay Here

Michael Gira je démon. Debutová deska Filth je nesmlouvavej industrial. Dvě basy jsou jak dva rozzuřený dělníci kamenolomu, co na střídačku odpalují skály dynamitem.

Je to jak veslovat na triéře, cítíš z toho tu sílu. Nejlepší využití basy, jaký jsem kdy slyšel. Vydržet dvouapůlhodinovej koncert Swans je očistec, v dubnu je čas si to prožít znova. To už se mnou půjdou i kluci z kapely.

White Fence – To the Boy I Jumped in the Hemlock Alley

Tima Presleyho jsem poprvé viděl na Creepy Teepee asi před sedmi roky. Od té doby ho sleduju a na jeho koncertech jsem byl mockrát. Píseň To the Boy I Jumped in the Hemlock Alley je z desky Cyclops Reap moje nejoblíbenější. Inspirativní chlápek ve způsobu vystupování i nahrávání a zároveň talentovanej grafik a ilustrátor. Pořád se někam posouvá a je zábava ho sledovat. Loni vydal moc pěkný album, kde se už odklání od 60's garáže. Jeho další projekt Drinks s Cate Le Bon sahá až k no wave. A méně známý projekt X-Y, to je naprostej divno úlet.

Marching Church – Every Child (Portrait of Wellman Braud)

Přišli Iceage a celá ta chladná severská vlna odcizení a zase se něco začalo dít. Marching Church je sólový projekt Eliase Bendera Rønnenfelta, zpěváka Iceage. Hlavní motiv je převzatý ze skladby Portrait of Wellman Braud od Dukea Ellingtona, který Rønnenfelt otextoval. Dublovanej přednes a důrazný bicí z toho dělají těžkou, naléhavou věc. Odkazy do minulosti a spojení jazzu s punkem mě teď dost baví. Poslední dobou vůbec hodně poslouchám klasický freejazz a starý filmový soundtracky, jako je třeba naprosto geniální hudba k filmu Taxi Driver z šestasedmdesátýho od Bernarda Herrmanna.

guilty pleasure: The Stooges – I Wanna Be Your Dog

No guilty pleasure! Tenhle originální mix Johna Calea se všema chřestidlama a cingrlátkama, ten mi nechte pak zahrát...