10 + 1 = Jirka Moravčík (Colours of Ostrava)

Jiří Moravčík je od 90. let hudebním publicistou na volné noze zaměřeným na world music a tradiční hudbu. Publikuje články v mnoha hudebních magazínech, na vlastních stránkách www.world-music.cz a můžete ho pravidelně poslouchat třeba na Vltavě. Spolupracuje s mnoha hudebními festivaly – jedním z nich je také Colours of Ostrava. Nechali jsme si doporučit Top 10 z Drive Stage, kterou jsme vyhlásili www.world-music.cz.

Rokia Traoré: Dounia (Tchamantché, 2008)

Sleduji ji od samého začátku. A brzy mi došlo, že u Rokie to není pouze o emancipované Afričance, jako spíš o jejím přesvědčení, že moderní malijská hudba nemusí nutně vznikat pouze v Bamako. V tom zůstává naprosto ojedinělá. Jakkoliv se mě nové album Beatiful Africa hodně líbí, z hlavy ne a ne dostat skladbu Dounia z předchozí desky. A čert ví, jestli k tomu vůbec někdy dojde.

Dhafer Youssef: Khamsa (Abu Nawas Rhapsody, 2010)

První poslech a dvě nezbytné otázky. Jedná se o lidskou bytost? A pokud ano, kdo ji přesvědčil, že by takhle měla zpívat? Jinak Dhafer hraje s arabskou loutnou oud jazz jako každý Tunisan súfijské víry, který klavír poprvé uviděl až v devatenácti letech.

Agnostic Mountain Gospel Choir: Buried Them in Water (Fighting And Onions, 2005)

Doporučil je Seasick Steve, takže kdo by zaváhal. A moc mě u toho nezajímalo, že Agnostic mají rádi Toma Waitse, Cpt. Beefhearta a syrové bluesmany z Delty, jako spíš jejich vyprávění o dědovi co s babičkou vedli azylový dům pro opilce a duševně choré a nutili je poslouchat countryblues.

Gangstagrass: Honey Babe (Rappalachia, 2012)

Těžko mě může někdo podezřívat, že bych od rána do večera poslouchal bluegrass. To samé platí o hip hopu. Gangstagrass hrají oboje a mě to fakt hodně baví.

My Jerusalem: Shatter Together (Preachers, 2012)

Neteřinka Kateřina nedala, takže jsem My Jerusalem vyposlechl. A v předklonu ji poděkoval. Vysvětlení pro to nemám, ale Shatter Together běžně dávám třebas pětkrát za sebou.

Tiken Jah Fakoly: Vieux Pere (African Revolution, 2010)

Reggae s balafonem, korou a loutnou ngoni představuje i na africké poměry tuplovaný originál. A vedle toho, že mě Tiken vždycky spolehlivě roztančí, na něm obdivuju, jak se totálně nemaže s politiky. Přestože mu u toho jde často o kejhák. Když slavila Afrika 50. výročí nezávislosti a západní politici se mohli přetrhnout s nabídkami, vzkázal jim: „Strčte si svou nezištnou pomoc do prdele. Afriku tím nezměníte, musí se změnit sama.“

Maria Peszek: Sorry Polsko (Jezus Maria Pezsek, 2012)

Opravdu si nepamatuji, kdy jsem naposled z Polska slyšel tak silné, punkově naštvané album, v podtextu přitom plné osobní rozervanosti. Když někdo v katolickém Polsku natočí desku s názvem Jezus Maria Peszek a zpívá na něm, že Boha k životu nepotřebuje, asi není něco v pořádku.

Baskery: Throw a Bone (New Friends, 2011)

Už když jsem tyhle tři divoké sestry před lety poprvé viděl naživo, škodolibě jsem si představoval, co by nastalo, kdyby vystoupily na Portě. A vyšlo mi z toho, že by je rozzuření trampíci vynesli od táborového ohně v zubech. Pokud country, jedině od Baskery.

Mama Marjas: Bless the Ladies (We Ladies, 2012)

Reggae, soul a technobeaty z italského Salenta? Kraje kde se po staletí hraje akustická extatická pizzica? Děkuju pěkně, nemám zájem. A hádejte, jaký jediný koncert jsem na loňském veletrhu Womex dal od začátku do konce a křičel u toho, že chci ještě. Panenko skákavá, dodnes tu divoženku před sebou vidím. A funguje to i na albu.

Transglobal Underground & Fanfara Tirana: Flowers Lament (Kabatronics, 2013)

Jestli se někdo ze starých skomírajících pák vloni znovu mohutně nadechl, byli to určitě Transglobálové. Ono, upřímně, s „balkánskou dechovkou“ Fanfare Tirana to ani jinak nešlo. Takže: Kabatronics bez zaváhání řadím do nejužšího výběru alb roku.