10 +1 = Jordi (Tús Nua)

Zbavovat se předsudků, dávat druhou šanci, dovolit hudební posedlosti rozkvést navzdory prvotnímu pohrdání. Kolik hudby, co vás pohltila v pubertě, si hýčkáte dodnes? Jordi, kytaristka a zpěvačka chorvatského dívčího tria Tús Nua, které u nás v listopadu zahraje v Kabinetu múz i v Underdogs', o tom ví své. Nebojí se přiznat si zbytečnou tvrdohlavost, stejně jako nezapomíná na kořeny a hudební začátky, jakkoliv jsou úsměvné. Všichni to známe. Někdy se guilty pleasure zaryje hlouběji než poslední hudební objevy...

Tegan and Sara - The Con

Když jsem byla teenager, pamatuju si, jak jsem nemocná ležela na gauči a na MTV začali hrát Tegan and Sara. Úplně mě uhranuly. Spíš než muzikou tím, že se nestyděly sdílet se světem své zkušenosti a zážitky leseb. Seznamování se s jejich tvorbou bylo určujícím momentem. Když jsem se s nimi po letech osobně střetla, bylo to jako potkat Santu Clause, a takhle jsem se bez přehánění cítila. I když se jejich tvorba vydala jiným směrem, album The Con si budu navždy hýčkat jako stěžejní.

Placebo - Pure Morning

Placebo byli jedna z těch kapel, které jsem vyloženě nemohla vystát, samozřejmě hlavně kvůli hlasu Briana Molka. Jenže potom, na vysoké, jsem slyšela jejich cover Where Is My Mind od Pixies, zkusila si znovu pustit Placebo a mám radost, že dostali druhou šanci. Stali se na dlouhou dobou mými favority a jejich raná tvorba se dodnes vrací do mých playlistů. A jak se mi Molko a jeho zpěv protivily, teď ho mám na celých Placebo nejradši. A tak jsem se naučila, že je vždycky lepší dát hudbě druhou šanci.

Radiohead - Everything in Its Right Place

Radiohead spadali do stejné kategorie jako Placebo, přiznávám, byla jsem malá skeptická srágorka, co spoustu hudby odsoudila po zběžném poslechu. Jednou jsem se „přemohla“ a pozorně se zaposlouchala do jejich alb. Začala láska a přišlo prozření, že je možné tvořit i hudbu, která nejde tak snadno na ruku a která nemusí jet po zajetých kolejích. Tahle píseň je toho dobrým příkladem.

God Is an Astronaut – All Is Violent, All Is Bright

Přes God Is an Astronaut jsem objevila nepřeberné množství postrockových kapel a tenhle žánr se stal velmi silným vlivem, který formoval mou vlastní hudební tvorbu.

Death Cab for Cutie – Styrofoam Plates

Další kapela, která mě hudebně ovlivnila, alespoň si to myslím. Začala jsem je poslouchat asi ve čtrnácti a jsem obrovskou fanynkou dodnes. Vlastně jejich koncert byl jediný, kde jsem uronila slzu. Teda, přesněji řečeno, bulela jsem jak želva. Nevím, co na nich mám radši, jestli hudbu, nebo texty, ale vždycky mě dostanou.

The Knife - Pass This On

Jedno období svého života jsem byla přesvědčená, že na světě neexistuje dobrý a kvalitní pop, což byla samozřejmě úplná hovadina. A s objevením The Knife jsem si našla cestu k dalším kapelám, které dokazují, jak moc jsem se mýlila.

Yann Tiersen – Ashes

Z nějakého důvodu si ujíždím na kombinaci akordeonu s pianem. Amélie z Montmartru je jeden z mých nejoblíbenějších filmů s mým nejoblíbenějším soundtrackem. Jeho autor, Yann Tiersen, má za sebou velmi bohatou hudební tvorbu, jako je tahle krásná a pozvnášející kompozice. Vždycky se při jejím poslechu cítím šťastná a nadšená.

Daughter - Smother

Často, když je mi úzko, pustím si tuhle píseň. Ne že by mi díky ní bylo hned líp, naopak, protože její poslech bolí a ubližuje mi ještě víc a dostanu ze sebe všechen ten smutek snáz a rychleji. Smother má v sobě jakousi sebelítost, se kterou se ztotožňuju, protože kdo si pod sebou občas nepodřezává větev? Celá tahle deska od Daughter mi láme srdce, v tom nejlepším smyslu slova.

Citizens! – True Romance

Jelikož předchozí skladbu poslouchám, když jsem fakt na dně, na řadě je písnička, kterou poslouchám, když jsem šťastná a v dobré náladě. Hlavně když se chystám vyrazit ven, hraje True Romance na plný pecky. A MILUJU ten videoklip - tak syrový a nádherný, pokaždé mi vyvolá úsměv na tváři.

Metric – Artificial Nocturne

Další z kapel, kterou jsem objevila na střední, ale dodneška ji miluju. Byla to pro mě jedna z prvních kapel, která zapojila do rocku těžce popové synťáky, navíc s unikátním vokálem. Řekla bych, že se taky zlehka podepsali na mém hudebním projevu.

Guilty Pleasure:

Avril Lavigne - Take Me Away

Když mi bylo dvanáct, byla jsem posedlá hudbou Avril Lavigne, je docela možné, že jsem do ní byla i zamilovaná, ale co už. Můj pokoj byl celý vytapetovaný jejími plakáty a nic jiného jsem v podstatě neposlouchala. O dva roky později jsem se v puberťáckém časopise dočetla, že Avril je samouk ve hře na kytaru. Rozhodla jsem se, že bych ji nemusela kopírovat jen v oblékání a krást tátovi kravaty a nátělníky. Než můj táta odjel pracovně do Česka, zeptal se mě, co mi má přivézt, vybreptla jsem: „Kytaru.“ A on mi přání nečekaně splnil. Byla jsem nejšťastnější na světě, byť mi trvalo měsíc zjistit, že ji držím obráceně, a další pár let naučit se obstojně hrát. A takhle to začalo.