10 + 1 = Klára Böhmová

Bubenice Klára Böhmová pochází z Ostravy, bicí se učila na Mezinárodní konzervatoři Praha, v současné době studuje psychologii. Hrála a hraje v mnoha divadelních a hudebních projektech, např. Jolly Joker a Monoskop, v drumshow Recyklas, v projektu s Janem Burianem a také v navrátivších se Nylon Jail. Deset určujících alb a jedna hříšná myšlenka.

Limp Bizkit - Results May Vary

Začala jsem hrát na bubny ve třinácti a tohle byla energie, za kterou jsem šla. Melancholie, vymezení se, nadhled a hustý groovy, který se valej dozadu i dopředu zároveň. James Otto za bicíma mě baví dodnes.

Beyoncé - 4

Tohle album jsem poslouchala, když jsem se ze dne na den přestěhovala z Ostravy do Prahy žít svůj život. Ten zvuk je strašně otevřenej, písně nejsou klasický popový, ale zvláštně neuchopitelný, album je podivně nesourodý. Beyoncé zpívá vypjatě, jako by konečně našla svůj výraz, který pak dál jen rozvíjela. Posilovalo mě to.

The Roots - Game Theory

Přemýšlela jsem o albu Undun, jenže na Game Theory si můžete pustit Here I Come a to pak jdete davem a všichni uhýbají. Má v sobě absolutně nekompromisní nezlomnost, která ale není agresivní. Questlove je nejlepší bubeník.

Brad Mehldau - Higway Rider

Brad má pro mě nezastupitelný charakter zvuku a škály emocí, která je velmi blízká mému přirozeném prožívání. Navíc mám ráda celou tu partičku, co se kolem něj motá: Brian Blade, Joshua Redman, Mark Guiliana, Jeff Ballard, Larry Grenadier...

Meshell Ndegeocello - Comfort Woman

K tomuto albu se vracím často, teď ho poslouchám denně. Zbožňuju univerzální lidství, které z Meshell vyzařuje - jak je uvolněná a napojená na svoji duši. Lovesongy jsou nabitý erotikou, která se nepodbízí. Píseň Lilliquoi Moon obsahuje nejlepší kytarové sólo, které vám naprosto nečekaně spadne na hlavu.

Alfred Schnittke/Arvo Pärt - Voices of Nature

Nevyhnutelnost. Pravda bez pozlátka. Z hloubky, do které se díky této hudbě dívám, mívám závratě. U poslechu první skladby O pavelitel´sushcheva fsevo jsem schopná se rozplakat při cestě v metru.

James Blake - The Colour in Anything

Autistické používání hlasu a elektroniky, chladná niternost, nevyslyšená přání. Rozplývám se v prostoru, který Blake vytváří, nikdo mě z něj nemůže vyrušit.

Miles Davis - Sketches of Spain

Až umřu, zeptám se Milese, proč tolik fetoval. Nechápu, k čemu to potřeboval, když měl přístup k absolutní hudbě.

Jordan Rakei - Wallflower

Nálada posledních měsíců. Jordanův projev mi připadá sympaticky ryzí, jeho zpěv se zvláštně chvěje, skladby jsou rafinované, přesto velmi líbivé, muzika je dokonale vyvážená a vybroušená - nic nechybí ani nepřebývá.

Donny McCaslin - Blow

Nejnovější objev. Je mi jasné, že Bowieho Blackstar neovlivnila jen mě. Tohle je Donnyho reakce. Baví mě skladby What About the Body, Club Kidd a Great Destroyer. Zbytek moc nechápu, co tam dělá.

Guilty pleasure: Rihana - Rated R

Album jsem nikdy neposlouchala celé, ale obsahuje naprosto zásadní píseň Rockstar 101 aneb každý má své temné kouty. Doporučuju pustit si song i s klipem.