Vydává převážně lokální interprety, ale paleta je to velice pestrá: od intimního popu, přes folk, math-rock, elektroniku až po progresivní noise rock.
V roce 2007 Ryan Davis založil ve svém skoro rodném Lousville (narodil se přes řeku, v Jeffersonville, kde se mimo jiné nachází lom, ve kterém se nafotili Slint na obal desky Spiderland) label Sophomore Lounge. Vydává na něm převážně lokální interprety, ale paleta je to velice pestrá: od intimního popu přes folk, math rock, elektroniku až po progresivní noise rock. V kapele Tropical Trash hraje na basu, ve State Champion zase na kytaru a skládá košaté texty ovlivněné stylem Davida Bermana. Právě se State Champion se teď po druhé vrací do Evropy. S sebou doveze i novou desku Send Flowers. Jejich turné začíná 17. října v Praze, ale do Čech se v průběhu turné ještě třikrát vrátí a navštíví Brno, České Budějovice a Pardubice.
21 Savage x Montell2099 - Hunnid on the Drop
Nealbová pecka od mého nejoblíbenějšího současného rappera. Tohle léto jsem ho konečně viděl v Atlantě. Byla to jedna z nejlepších rapových show, co jsem kdy viděl. Žádná crew ani žádný hyper na pódiu, jen on a jeho DJ, kteří hráli na nasvíceném kamenném schodišti, před nimi jela projekce s horrorovou tematikou, namíchaná s grafikou à la spořič obrazovky, a náhodnými záběry jeho kámošů z kaleb.
Cousin Stizz - Perfect
Na stejné vlně, tohle je další významné jméno současné scény. Někteří lidi to umí, někteří ne. Stizz umí a je to znát od prvního poslechu. Minimalistická produkce a infekční namachrovaná a mrazivá flow.
People Skills - Mint Julep
Jesse Dewlow (aka People Skill a též zakladatel kazetového labelu Saga House) je filadelfský muzikant, který posledních pět let vydává idiosynkratické, nádherně dementní domácí nahrávky, které se často nesou v zamlžené opiové akustické tradici. Jeho další věci mají povahu elektronické hudby, ale vždy jsou zabarvené v unikátních odstínech. Mint Julep je dlouhý doutnák (tahle osmiminutová verze je zkrácenina z jeho předcházející kazety) z desky, která v roce 2016 vyšla na Blackest Ever Black.
Metrist - OL Face You Got
Otvírák z EP od brightonského producenta Josepha Higginse. Experimentální „taneční“ hudba, na kterou se fakt nedá tancovat. Uměním infikované techno s hodně přesným poměrem „škrábu se údivem na hlavě“ a „pokyvuju souhlasně hlavou“, protkané velmi ostrým humorem.
Malvoeuax - Weeknight Warriors
Co se taneční hudby týče, tenhle dvanáctipalec od Malvoeuax (též Jason Letkiewicz, Steve Summers, atd.) je můj vůbec první vinyl a taky vůbec nejoblíbenější deska vydaná impozantním labelem L.I.E.S. z New Yorku. Tam vychází vícenásobně víc netaneční muziky, ovšem Weeknight Warriors je skutečný nakopávák. Čtyři lidi na parketu, světla stažený a Redbull s vodkou. Pro mě, prosím, dvojitou.
Orange Juice - Rip It Up
Nedávno jsem si koupil TB-03, což je mnohem, mnohem dostupnější remake velice krátce vyráběného produktu od Rolandu, bass mašiny z poloviny osmdesátých let, která je známá pod značkou TB-303. Tyhle mašinky jsou běžně známé hlavně pro svůj „acidhousový“ zvuk, který absolutně miluju. Tenhle song od Orange Juice je perfektní ukázkou toho, když se tenhle nástroj použije v méně tradičním rockovém kontextu. Anebo více tradičním, záleží, jestli se bavíme o tom, k čemu to bylo navrženo vs. k čemu se to využívalo.
The Homosexuals - Technique Street
Párkrát do roka začnu až obsesivně poslouchat CD od The Homosexuals alespoň po dobu několika týdnů. Vždycky jsem udiven tím, jak svěže a unikátně tahle kapela zní. Aby ne, když do svojí hudby dostali trochu víc triků než klasický postpunk/power pop-rockový zvuk. Nevím, jak se jim to podařilo, ale s klidem je postavím vedle Swell Maps a This Heat jako jedny z nejlepších kapel svého času a místa. Lidi mě za to budou nenávidět, ale tohle bych nevyměnil za žádnou desku od Wire. Pardon. Absolutně geniální muzika.
Echo & The Bunnymen - Silver
Tady nemusím říkat mnoho. Ocean Rain je klasická deska od Echo & The Bunnymen. Tuhle desku poslouchám často s příchodem podzimu. Silver je perfektní otvírák.
Peter Laughner - Cinderella Backstreet
S touhle malou krabičkou tragédie jsem letos strávil víc času než s jakoukoliv jinou tradiční rockovou nahrávkou. Velmi impresivní a vyčerpávající nahrávku sestavil ohijský label Smog Veil. Kolekce je to plná coverů (Lou Reed, Bob Dylan, Van Morrison, ale i Michael Hurley!), sestavená s geniálním balancem mezi dvacátnickou jistotou a drogami a depresí poháněnou křehkostí. Tahle skladba je ovšem hodně silný originál.
White Boy and The Average Rat Band - Neon Warriors
Nedávno jsem si pořídil hezký bootleg repress téhle nahrávky Toma Laxe ze Siltbreeze. Zní to, jako kdyby Kenneth Higney nahrával demo NWOBHM ve své ložnici. Původní vydání desky bylo údajně jen tři sta kusů (to bylo v roce 1980). Padesát kusů se prý zapomnělo na nějaké autobusové zastávce.
+1: Wombo - Sad World
Nakonec, ale přeci. Tady je jeden track mojí oblíbené kapely z našeho domovského Louisville. Mají široký záběr vlivů od Stereophonics/High Llamas, tzn. od cinematického popu až k dlouhé formě psych/jazz riffové jízdy, bez tlaku a bez pocitu, že tahle kapela zní nějak jinak než jako Wombo.
Popkultura ovlivňuje naše volby možná déle a intenzivněji, než jsme si ochotni připustit. Hrdinové obrazovek nám „nenápadně“ radí, jak se oblékat, co jíst, jakým práškem prát prádlo, jakým vozem jezdit a kam se vydat na dovolenou.
Každé její album představuje nejen umělecký posun, ale taky autentický záznam dospívání v jeho nejintimnější podobě. Komentovaná diskografie.
Ďábel nosí Pradu, Konkláve, Hunger Games nebo Spotlight. Ale také nadšenecká Žranice, kterou Stanley Tucci spolurežíroval a podílel se i na jejím scénáři, nebo povedená gastro komedie Julie a Julia, kde s velkou elegancí, vášní a náklonností k věci ztvárnil podporujícího manžela ikony amerických televizních kulinářských shows Julie Child.
Aktuální alba jsou plná zašlých sluncí, stejně jako bezprizorních nadějí, dojde na explicitní slovník ostrovních humoristů, i éterické zurčení, které je ve skutečnosti páráním tělesných útrob bez závislosti na genderu. Silný týden.
V kuchařkách navzdory rozšířeným představám nejde o recepty. Knihy o vaření jsou pořád především knihami — a za všeho nejvíc záleží, jestli dokážou vytvořit svébytné univerzum. Člověk si musí kuchařku obydlet, pochopit její vnitřní logiku, morálku, nechat se omámit vypravěčem, aby si z ní mohl něco odnést. Aby v něm vskutku zůstalo i něco z ingrediencí a postupů, na nichž to údajně celé stojí.
Radio fm, edice sváteční počas rýchlej jazdy. Říkal taky někdo okurková sezóna?