10 + 1 = Tomáš "Piškot" Ledvina (Candy Meatworks)

Kolik znáte českých kapel, které se pokoušely hrát něco jako Primus nebo Mr. Bungle, míchaly funk, metal, punk a jazz? Jistě, pár jich bylo a kroměřížským Candy Meatworks to vydrželo pár let (2010-2013), než se dočasně rozpadli, tedy než ukončili koncertní činnost a zůstal jen jediný, osamělý pohrobek kapely. Ten dal nakonec dohromady nový materiál, který vyšel v červnu 2017, vyhledal nové spoluhráče a s nimi vytvořil pražsko-kladenské trio. Zakládajícím členem Candy Meatworks je baskytarista a zpěvák Piškot, který se před plánovanými koncerty vytasil se zásadními špíly ze své domácí piškotéky.

Portishead – Third

Při poslechu tohoto alba mizí svět okolo. Hudba Portishead a pocity z ní pronikají celým tělem, husina, adrenalin, vnitřní pnutí, zvýšený tep. Nořím se hluboko do sebe a poslech prožívám v extázi. Silná dávka krásy, bolesti, vznešenosti (ne patosu), utrpení, to vše Portishead podávají pomocí neotřelého a dokonalého souladu akustických, elektronických a syntetických nástrojů. Nad tím vším se tyčí zpěv Beth Gibbons, při kterém se svírá srdce.

Capillary Action – Capsized

Jestli máte rádi experimentálnější podobu Franka Zappy (např. album Jazz from Hell), Capillary Action vás dostatečně nasytí. Avšak pozor! V případě této partičky je běžný posluchač doslova zahnán do kouta. Zde se nenalézají žádné berličky, zpěvné momenty nebo cokoliv, co by přilákalo široké davy. Písně jsou protkány podivným frázováním a rytmikou, při které si tak akorát vymknete kotník. Na dupačku to prostě není. Bez přestání se vše neočekávatelně mění, deformuje a zase formuje, aby se to vzápětí proměnilo zase v něco jiného. Prostě hrůza k pomilování. Dalším specifickým prvkem je nástrojová sestava, kterou tvoří kytara, kontrabas, bicí, akordeon a pozoun.

Evan Brewer – Alone

Alone je určené převážně baskytaristům. Even Brewer je hodně ovlivněný stylem hry Victora Wootena a vůbec celou tou jejich bláznivou famílií, což je znát hlavně na rychlosti hry. Nicméně album je zajímavé hlavně jako dobrý studijní materiál pro pětistrunnou baskytaru v ladění EADGC. Brewer tak trochu bere vítr z plachet kytaristům, ale jelikož se jedná o sólové album, tedy že celý prostor vyplňuje opravdu a pouze baskytara, je vyšší struna vítaná.

Sax Ruins – Yawiquo

Tatsuya Yoshida je významná osobnost japonské alternativní scény. Jako multiinstrumentalista a především bubeník a zpěvák má na kontě bezpočet projektů a jedním z nich je i původně sólový projekt Ruins, který na albu Yawiquo obohacuje saxofonistka Ono Ryoko. Hudba Sax Ruins je založená na komplikovaných rytmických pasážích a na rychlé a expresivní hře Ono Ryoko. Celé album je jedna velká rytmická koláž, kdy místy ani nevíte, co se děje. Saxofon (miluju saxofon) navíc využívá efektů, jako jsou harmonizér, oktavér nebo looper, díky čemuž se na vás ve zběsilém tempu valí hutná saxofonová stěna.

Dan Janál – Guitar’s Dreaming

Dan Janál je výborný hráč na klasickou kytaru, o kterém jste zcela jistě neslyšeli, těžko o něm cokoliv zjistit, a ještě hůře najít nějakou nahrávku. K jeho desce jsem se dostal náhodou během svým studijních let někdy kolem roku 2004. Jediné, co o něm vím, je, že neustále cvičí na kytaru, a pokud je ta informace aktuální, můžete jej slyšet na zámku v Lednici, kde občas hraje pro návštěvníky. Kromě toho, že nahrál několik CD klasické hudby, skládá i vlastní kompozice. Snivé pasáže střídají melancholické španělské tenze, letmé ozvěny baroka nebo nové hudby a dalších prvků, které se svými znalostmi klasické hudby můžu jen těžko dekódovat. Jako nejbližší přirovnání se nabízí legendární soundtrack ke hře Diablo, samozřejmě v daleko sofistikovanější podobě.

Deep Sweden – Maiden Prague

Koncem devadesátých let proplula našimi hudebními vodami sestava Deep Sweden, která měla na tehdejší dobu vyhraněný hudební názor a styl. Poprvé jsem je zaznamenal v hudebním pořadu „60“, a to s videoklipem k písni Big Cheese. Syrovost, s jakou jsou podané akustické nástroje a zkreslený zpěv, ve mě zanechaly hlubokou stopu až do současnosti. Stěží naleznete něco podobného.

Tune-Yards - Whokill

Tune-Yards mě zaskočila zvláštní kombinací hiphopového feelingu a groovu, něco jako afrických rytmů a překvapivých harmonických momentů. Že to všechno zvládá jedna osoba pouze pomocí looperu, stojí taky za pozornost. Doporučuju zhlédnout její sólová vystoupení například v rámci rádia KEXP.

Gary Willis – Larger than life

Gary Willis mi dlouho unikal. Přeci jenom když vidíte fotografii jakéhosi strejdy v košili a kšiltovce, tak si pod tím nepředstavíte moderní fusion jazz jednadvacátého století, ale spíš nějaké uprděné country obrostlé mechem. Hned první skladba The Professionals, v neskutečném tempu a zahraná tak nervně, až máte pocit, že vás to rozškubne, přesvědčí každého.

Flying Lotus – You’re Dead

Experimentální elektronika nebo jak to nazvat, říznutá notnou dávkou jazzu a hip hopu. Kromě mého oblíbeného baskytaristy Stephena Brunera (Thundercat) se na albu podílely persony jako Herbie Hancock nebo Kamasi Washington. Po zvukové stránce nabízí nahrávka neskutečnou paletu barev. Můžete tak slyšet kombinaci osmibitových hříček, moderních synťáků, různých smyček a klasických nástrojů v čele se zvukem semiakustické baskytary, kterou Thundercat nebojácně moduluje a zkresluje.

Guerilla Toss – Eraser Stargazer

Skvělý noise-pop-rock. Nějak mi náladou evokují Beastie Boys. Přitom ten zvuk je daleko přísnější, rytmicky náročnější, více disonantní a hodně mě baví originální využití různých efektů a kroutítek v kombinaci s podivnými akustickými pazvuky.

Guilty pleasure:

Morbid Angel – Dominantion

Rozlučme se vzpomínkou na devadesátá léta a tedy obdobím, kdy deathmetalová scéna nabízela to nejlepší. V případě Morbid Angel to byly jednoznačně alba Dominantion a Covenant. Z Petea Sandovala jsme byli unešení a o přestávkách jsme soutěžili, kdo déle vydrží jet ty jeho blásty. U třetí písně Eyes to See, Ears to Hear mi pokaždé teče z uší krev.