10 + 1 = Tomáš Tkáč (Pris)

Pražsko-brněnský hudebník a promotér Tomáš Tkáč tvoří polovinu dua Pris (debut Naše večery čekejte s Full Moonem # 81). Zároveň své vlastní světy ventiluje skrze svou sólovou weirdpopovou tvorbu. Odkud vyvěrají největší inspirace? A emoce?

The Beatles – Got to Get You Into My Life

Nikdy nebude nic víc než Beatles. Tečka. Jejich raný alba si pamatuju z nejútlejšího mládí, kdy mi je pouštěli rodiče. Hulákal jsem texty wannabe angličtinou a svět byl tehdy ještě v pořádku. Pak mě to naprosto pustilo, přišel punk, metal a podobný věci. A pak jsem si našel cestu sám, hlavně ke všem těm revolverům a gumovejm duším. A věděl jsem, že to je to ONO. Nic víc nikdy nebude.

Darkthrone – Kathaarian Life Code

Od dětský fáze s Beatles jsem se poměrně přirozeně přesunul k black metalu. Raný black mě uchvátil svou atmosférou, kde stačilo umět dva akordy, blast beat, všechno to nahrát na headsetový mikrofon ke kompu a zasněžený norský lesy byly rázem před tebou. Své vnitřně bouřlivé mládí jsem prožil v Beskydech, kde jsem sám prolézal všechny možné kopce a byl trve kvlt nihilistický blackmetalový dítě. Black pro mě byl (a stále je) transcendentní záležitostí. Bez ironie.

Radiohead – Just

Když už se mi černý mikiny a dlouhý vlasy přejedly, pochopil jsem, že chci navždy bejt depresivní inťouš, co je smutnej ze světa a poslouchá ty správný kapely. Myslím, že nic tak dobře nepodtrhuje tenhle postoj jako Just se svým rádoby hlubokým videoklipem. Humor stranou, Radiohead jsem vděčnej za hodně. Jonny Greenwood mi ukázal, že hra na kytaru neznamená jen vymaštěný bluesový pentatoniky tam a zpátky, ale že se daj dělat fakt pěkný věci. „You do it to yourself and that's what really hurts.“

John Frusciante

Jestli jsem měl v dospívání nějakýho hrdinu, byl to Frusciante. Šíleně nedoceněnej skladatel a hudebník. Jeho kariéru v Red Hot Chili Peppers vnímám jen jako vedlejšák, všechen potenciál je v jeho sólové tvorbě. Od ranejch fetko-alb, po akustický záležitosti (Anne) až po elektronický hiphopový slepenec Letur-Lefr. Všechno pořád hodně někde. Když jsem začal hrát na kytaru, chtěl jsem být hrozně jako on (až na ten fet). Očividně se mi to vůbec nepovedlo.

Bonus – Poslední track

Nejlepší česká deska, čau.

Damon Albarn – Lonely Press Play

Přiznám se, že všechny ty jeho afro-divnosti neznám, ale jinak ho mam sjetýho od Blur po The Good, the Bad & the Queen. Velkej pán, mám pocit, že mu rozumím a on rozumí mně.

Arcade Fire – Neon Bible

Mám rád barokní pop. I přesto, že to asi nejdementnější název žánru, co jsem kdy slyšel. Líbí se mi, jak to dokáže být chytrý a zároveň neodolatelně chytlavý. Arcade Fire jsou láska, potěšení a můj divnej introvertní kamarád s bohatým vnitřním světem v nepadnoucí bílé košili a krátkých kalhotách, kterého jsem nikdy neměl. O to více mě mrzí, jaký úplně děsný retro gumy se z nich na poslední desce staly.

Sufjan Stevens – Vesuvius

Mám rád barokní pop, to už jsem říkal? Sufjan Stevens je splnění všech mých hudebních snů. Pro mě asi jedinej songwritter, který dokáže soupeřit s tandemem Lennon-McCartney. Miluju jeho podivné homosexuálně-katolické texty, velká slova, biblické reference a neuvěřitelné bohatý introspektivní svět. Miluju, s jakou lehkostí tvoří ty nejorganičtější a nejpromyšlenější instrumentace. Vlastně ho za to všechno z duše nenávidím, protože mi připomíná, jak moc nejsem tím, čím jsem chtěl být. Tedy jím. Ale to nevadí, jeden Sufjan už tady naštěstí je.

Květy – Kámoši

Je to trochu klišé, ale Květy jsou pro mě (nejen) hudební definice Brna, ve kterém jsem strávil velkou část svého života. To znamená, že jsem velkou část svého života strávil zabořený ve Květech. Po dlouhým tápáním v české hudební poetice, kdy jsem měl pocit, že tady není nic pro mě, přišly Květy a já se zamiloval. Kyšperského texty za mě řekly všechno, co jsem kdy chtěl říct, jenom jsem nevěděl jak. Zároveň mi ukázaly, že je možné být ve své tvorbě niterní, citlivý a upřímný a přitom nespadnout do popisné sebelítosti a smutku pro smutek.

Sonic Youth – Kool Thing (live)

Když jsem před několika lety na dlouhou dobu odhodil kytaru, protože jsem měl pocit, že se na ni hrajou akorát samý sračky, zachránilo mě až znovuobjevení Sonic Youth. Jebnutý ladění beze smyslu, bordel, živelnost, fakáč kytaře jako symbolu machistického rocku. Děkuju hrozně moc. Je mi opravdu upřímně líto, jak to celý dopadlo. Ale nenaděláš nic, aspoň ten bordel zůstal. A písničky. Písničky taky.

+1

Idles – Mother

Deska, co mě v roce 2017 bavila nejvíce. Kromě toho, že to celý fakt dobře odsejpá, jsou tam od začátku do konce neuvěřitelně vtipný a trefný hlášky. „The best way to scare a Tory is to read and get rich.“