10 + 1 = Vorhees

Dana Wachs se nejprve soustředila na práci se zvukem, pilovala cizí hudbu a svět obrážela se jmény jako St. Vincent, Perfume Genius či MGMT. Rok zpátky se definitivně odhodlala k vlastní tvorbě a po letech se představila jako Vorhees. Své épéčko Black Horse Pike považuje za mýtickou cestu měsíční krajinou, mladickou rebelii a soundtrack k nezodpověditelným otázkám. Mluví o něm jako o autobiografickém, přitom alegorickém albu, které pojednává o tom, jaké to je být teenagerem z nižší střední třídy před digitální dobou. O touze definovat sebe samu, být na cestě a snažit se něco udělat. Poprvé se v Česku představí jako předskokanka Deerhunter 14. června v pražské MeetFactory.

Alice Coltrane – Jai Rama Chandra

Tahle skladba, která stojí především na synťácích, smyčcovém souboru a zpěvu, ve mně vyvolává naprostý klid. Mírné se proplétá s těžkým, podivně to připomíná práci Angela Badalementiho na hudbě v Městečku Twin Peaks. Doporučuji k traumatickým dojezdům a turbuletním vzletům.

Aphex Twin - Windowlicker

V téhle je toho tolik, nad čím žasnu, tak kde začít? Aphex Twin je mistrem ve vytváření elektronických zvuků, které působí neuvěřitelně přirozeně. Působivý funk. Ruku v ruce s temně humorným pohledem Chrise Cunninghama na svět s těmihle kalifornskými dračicemi je Windowlicker tou nejlepší hudbou, při níž se chystám vyrazit na cestu.

London Symphony Orchestra, conducted by Valerij Gergijev - Ravel’s Bolero

Tohle bylo mé první střetnutí s klasikou, kterou jsem následně do hloubky studovala a která ovlivnila mou lásku k repetici. Krásný příklad toho, jak se během opakování vytváří napětí a energie. Zbožňuju, jak tohle video zvýrazňuje jednotlivé sekce, jak se to tematicky stále rozrůstá… a jak Valerij Gergijev využívá párátka jako taktovky.

Nina Simone - Aint Got No Life

Nina Simone se stala symbolem pro skládání hudby se sociálním a politickým přesahem. Tohle vystoupení z roku 1969 na počátku afroamerického hnutí za občanská práva pro mě představuje zásadní příspěvek k rovnosti, která spočívá v uznání jedinečnosti každého člověka. Navíc Nina Simone vede kapelu jako blázen. Není větší ranařky.

Robert Wyatt - Free Will and Testament

Další krásný příklad opakování v hudbě, navíc doprovozený jedním z mých oblíbených hlasů. „What kind of spider understands arachnophobia?” Rafinovanější existenciální hloubání snad neexistuje (nebo alespoň já o něm nevím).

PJ Harvey - Man Size

Tahle přišla ve správnou chvíli – v době, kdy už náhle nejste dětmi, kdy svět začíná obnažovat svou ošklivost. Jako mladou ženu mě Polly dostala (a nadále dostává, i jak stárnu) svým podrýváním stereotypů spojených s rolemi ve společnosti a vůbec tím řízným zacházením s kytarou.

Fever Ray - When I Grow Up

Stojím za čarodějkami.

Lady Leshurr - Queen’s Speech 4

„How can you talk my name when you ain’t even brushed your teeth?” Real talk z britského Birminghamu. Nadto opravdu vtipný.

Peter Gabriel & Kate Bush - Don’t Give Up

Když jsem vyrůstala, hudebně jsem si přála stát se oběma z nich. Jak se zde pracuje se synťáky, to je vrchol. Ty verše jsou bohužel stále relevantní… a refrény, no, těch je vždy zapotřebí. Působivé basové outro.

David Bowie - Right

Má oblíbená funky písnička tohoto mimozemšťana, kterou doplňuje Luther Vandross zadními vokály.

Brian Eno & Robert Fripp - Wind on Water

Vše, co potřebujete k tomu, abyste mě dostali, se nachází na Evening Star a (no) Pussyfooting… Dvě z mých pěti nejoblíbenějších desek (kdyby je po mně někdo vyžadoval).

Guilty pleasure? Necítím žádnou vinu, když jde o hudební potěšení. Snažila jsem se přijít s něčím, nad čím by se alespoň někdo pousmál, pořád se vracela k hitům, které jsem měla ráda jako dítě v osmdesátkách, ale prostě se necítím provinile, když jde o lásku k hudbě. Neomlouvám se.