10+1 = Žofie Kabelková

V písních Žofie Kabelkové se objevují vypjaté refrény i civilní vyprávění obyčejných příběhů, které často prorůstají do volné krajiny. Žofie začínala ve folkových kapelách, vydala dvě alba a získala i nominaci na žánrového Anděla. Její hlavní doménou je hlas, poslední dobou se ale také sama doprovází na ukulele nebo přeladěnou kytaru. Písničkářka vystoupí již za dva týdny na společných narozeninách časopisů Uni a Full Moon. Kteří interpreti ji provází životem? Bohové i bohyně, legendy tuzemské i zahraniční, hymny i balady.

Marta Kubišová - Balada o kornetovi a dívce

Kazetu Songy a balady jsem jako malá každou chvíli čmajzla mámě a pouštěla si ji pořád dokola. Zbožňovala jsem nejenom Martin sameťák, ale i ty tklivý příběhy a gradaci, ze který mi běhal mráz po zádech dlouhý roky. Baladu o kornetovi a dívce napsali Bohuslav Ondráček se Zdeňkem Rytířem snad přímo pro paní Martu, ale jinak - když tohle album poslouchám teď - mě trochu mrzí, že se tu objevují hudebně naprosto okopírovaný český verze zahraničních originálů. Ale to je zkrátka problém zašlých „rudých českých časů“.

Bobby McFerrin - Improvizace

Poprvý jsem Bobbyho slyšela v hodině nauky v ZUŠ, zhruba ve druhý třídě. Záznam jeho prvního koncertu v Lucerně nám náš učitel pustil místo osvojování si nudný teorie a já si tu bombu dodneška pamatuju. Bylo to jiný. Bylo to svobodný. Bylo to hravý. Setkání číslo dvě. Nějaká velká hala v Bratislavě. Sedíme s mámou kdesi na konci obřího prostoru, daleko od pódia, ale stejně mám neodbytnej pocit, jako by stál přímo přede mnou a zpíval jenom pro mě. Většinou nemám ráda, když se mě zpěvák z pódia snaží uměle rozezpívat. Ale tehdy jsem zpívala jak divá, a s jakým potěšením. Bobby McFerrin rozdával radost!

Kamil Střihavka - V zahradě getsemanské: Děj se vůle tvá

Je mi deset. Vracíme se zájezdním autobusem z divadla Spirála na pražským výstavišti zpátky domů, do Jihlavy. Prší. Skrz okno pokrytý dešťovýma hadama koukám na Václavák. Budu zpívat, bliká mi v hlavě obří neonovej nápis... Dvojalbum Ježíše v český verzi jsem pak dostala k Vánocům, poslouchala a zpívala jsem ho imrvére - hodiny a hodiny. Ve vaně (dobrá akustika koupelny), na procházce se psem (styděla jsem se, když kolem zrovna projel ňákej cyklista, kterýho jsem si nevšimla, protože jsem na uších měla walkmana a hulákala na lesy), zkrátka kdekoli a kdykoli vás napadne. Milovala jsem to. A od Kamila Střihavky coby Ježíše byl jen skok k BSP - kapele, kterou jsem pak taky intenzivně sjížděla.

Lucie Bílá - Dalekohled

Album pojmenovaný prostě Lucie Bílá byl další granát do mý jedenáctiletý duše. Všechny písničky jsem znala zpaměti a roky pak čekala, že s Lucií zažiju ještě něco podobnýho. Dodneška mě z tý pestrobarevně nazpívaný desky, neotřelý muziky a textů plných nadhledu, vtipu, křehkosti, ponoru i prostýho pozorování, jímá radost.

Nick Cave and The Bad Seeds - Where the Wild Roses Grow

Tenhle song mě magicky přitahoval. Začala jsem rozervance Cavea poslouchat i číst právě díky němu. Jasně, je to pompézní píseň - zvony, smyčce, zpívající dlouhonohá krasotinka. Ale to napětí, který z ní odkapává, je až omamný. No uznejte...

Šimon Caban - Je to fajn, fajnový

Vorlovy kultovní filmy jako Kouř nebo Pražská pětka patřily v devadesátkách k naší gymplácký duševní potravě. Filmy s písničkama (teď se mi vybaví třeba Šakalí léta nebo i podstatně mladší Šeptej) jsem obecně hltala a těžko říct, nakolik jsem zrovna těmhle pokladům naší kinematografie tehdy rozuměla. Pravdou ovšem je, že mi doteď občas vytanou na mysli písničky z nich a s chutí si je zabroukám. Když jsem si tuhle perlu pustila teď, neskutečně mě pobavil její groove i prvotřídně oslizlá nadsázka.

Björk - It's Not Up to You

Na začátku milénia jsem se doslova propadla do alba Vespertine od Björk. Všude jsem chodila s discmanem a připadala si, jako bych městem i krajinou proplouvala v takový zvláštní nedobytný bublině. Jako bych byla jen pozorovatel a všechno kolem sebe vnímala do poslední molekuly nebo atomu.

Glen Hansard - Koncert na festivalu v Náměšti nad Oslavou nebo v Telči

Nemůžu říct, že by mě dostala jen jedna konkrétní písnička. Tohohle týpka s děravou kytarou jsem ale viděla snad na jeho druhým nebo třetím koncertě v ČR vůbec, už ani nedokážu říct, jestli to bylo v Náměšti nad Oslavou, nebo v Telči, nebo někde jinde, a naprosto mě rozsekal svojí dynamikou. Byla to tsunami. Takovej zvukovej a emoční zážitek a tlak jsem naprosto nečekala. Dlouho pro mě byly jeho koncerty obrovskou inspirací. A pak jsem zjistila, že to Irové obecně asi maj' v krvi. Ačkoli ten prvotní prožitek už žádnej jinej z piedestálu nesestřelil.

Lenka Dusilová a Baromantika - Baromantická

Z hudební historie Lenky bych na tomhle místě mohla zmínit téměř cokoliv. Tuhle dámu v černým obdivuju už roky. Má v sobě volání divočiny, co mojí nátuře nesmírně lahodí. Hudba z ní dycinky pramenila, a to je ohromně léčivý. Když slyším zpívat Lenku Dusilovou, nebo třeba Markétu Foukalovou z Lanuga, udělá mi to dobře nejenom v krku, ale rovnou v celým člověku. Je to bohyně.

Tori Amos - Big Wheel

Neskutečně mě ovlivnil její koncert v kongresáku v Praze. Byla ženská, sebejistá, sexy a hrála jak ďas. Když jsem jí slyšela podruhý, už se stejný čaro nekonalo. Ale nic to nemění na tom, že mi svým vystoupením kdysi dodala sebedůvěru.

Sufjan Stevens - Come On! Feel the Illinoise!

Jestli existuje nějakej muzikantskej Bůh, pak je to s největší pravděpodobností Sufjan. Od alba Illinoise, který ke mně doplulo až s jistým zpožděním, se těším na každou jeho další desku jako děcko na Vánoce.