3 chytrý odpovědi na 3 blbý otázky: o Arbouretum

Arbouretum, američtí žokejové královské psychedelie ze stáje Thrill Jockey, už u nás v neděli odehráli jeden gig na Sedmičce, což zaznamenal náš ABBA>, ale ještě se kvůli jednomu vrátí. Do brněnského Bora, kde jim pořádají koncert ABBA a (od)mocnina klubu vystupující pod jménem bro. Tři malá písmena, tři malé otázky, tři snadné odpovědi. Jako chleba s máslem.

Kluci promotérští říkají, že „pokud vás baví Pontiak, stoprocentně si zamilujete i Arbouretum“. Arbouretum se mi zdají daleko víc folkovější a jemnější, ale ty jsi dělal i koncert Pontiak. Co mají společného?

Srdce. V promomateriálech různých zdrojů se o obou kapelách dočteš, že v jejich hudbě najdeš mimojiné prvky stoneru, což je mírně zavádějící, zejména pokud přihlédneš k řekněme běžným stonerovým kapelám. Ano, Pontiak i Arbouretum stojí na odzbrojujících riffech, ale to přece není všechno. Arbouretum se pohli především na letošní desce Coming Out of the Fog, o níž by se dalo říct, že je spíš drone folková. Jenže to jim taky nestačí. Žánrové limity tak ani jedné kapele dlouho nevydrží – dají se sice zařadit tam i onam, ale jsou veskrze původní; je jim tak nejbližší důraz na návaznost na sedmdesátky a hipísáckou psychedelii. Krom toho mají společný label Thrill Jockey, na němž vydali i splitko Kale (které obsahovalo – nejen – covery Johna Calea), a časté společné koncertování.

Čisté písničky – ano, to je to, co mě u Arbouretum napadá. V tomto ohledu jste se dramaturgicky rozhodli o večer postavený na kontrastu? Nebo Sajtban a LesHomo dělají taky čisté písničky?

Nejde o kontrast v přímé linii, ale ano. Jak Sajtban, tak Les Homosexuels ve své podstatě dělají taky „čisté písničky“, jen je vycizelovali a je jim bližší dekonstrukce skladeb. Spíš než kompozice celku je baví jednotlivé motivy, které buďto rozvíjejí (Sajtban), nebo se ponořují do nich (Les Homosexuels). Sajtban je projekt Rafała z Enten og eller a Tomka, člena momentálně (snad ne definitivně) nehrajících John Ball; dvě španělky a smyčcem drážděný osnímačovaný činel. Napadá mě jasné pojítko s Tomášem Paluchou, ale Sajtban tu byli dřív! Hehe. Dá se tomu říkat soundscapes, stejně jako ambient na „klasické“ nástroje. A Les Homosexuels jsou drzouni se samply, basou a bicíma, rovněž instrumentální. Vhodnost spojení těchto kapel a Arbouretum možná není patrná na první pohled, ale věříme, že to bude fungovat fantasticky. Styčné plochy jsou jasné, v čem se ony tři skupiny liší, to je v daný večer spojí. Bez nuancí by ani jedna totiž nevynikla. To je koncept, který se snažíme dodržovat pravidelně.

Dá se v dramaturgii Bora najít dramaturgická linka, na kterou Arbouretum přirozeně navazují? Smrtelníci nezasažení tímhle klubem mají tendenci očekávat především špinavé, ujeté, hlučné a všelijak deviantní kapely. Což je v pořádku, ale bylo by škoda zamluvit i tuhle rovinu.

Dramaturgicky navazujeme především na zmíněné Pontiak, což je nasnadě. Podobných „čistých“ (co je s tím slovem dneska?) večerů ale proběhla spousta, ať už letošní Diminished Men či Eric Chenaux, tak loňští Bee and Flower, Her Name is Calla (při druhé zastávce) a Boduf Songs (kteří se na lásky čas vrátí). A to zmiňuju jenom koncerty, které jsem (spolu)pořádal já. Takže ano, Boro sice je síra, špína, smrad, stesk a studeno, ale potrpíme si. Žánrově je Boro rozkročené a otevřené jako málokterý jiný podnik. Což je myslím vážně v pořádku.