A svět miluje mizeru (Vlk z Wall Street)

Zvláštní, že nikdo netočí filmy o lidech, co celý život chodí do práce, platí daně, hypotéku, nákupy v sámošce a pak z čista jasna zaklepou bačkorama půl roku po nástupu na důchod, na který si rok co rok poctivě spořili. Ne, vlastně to vůbec není zvláštní. Kdo by na něco takového chodil do kina? Zrcadlo má každý doma v koupelně. Ale koukat na zfetovaného sexy zvrhlíka, co kolem sebe rozhazuje miliony? To je jiná. Málokdo by však čekal, že s takovým úletem přijde sám velký Martin Scorsese v jedenasedmdesáti letech. Oscar jej zjevně neuspokojil, 3Déčko k srdci nepřirostlo a Taxikář, Mafiáni nebo Zuřící býk? To už je dávno. Jenže když si ondyno potěžkal autobiografickou knihu Jordana Belforta, byla z toho láska na první pohled a o slovo se přihlásila touha ukázat, že Marty ještě zdaleka nepatří do starého železa. A s kým jiným jít do takového projektu než s DiCapriem, ve kterém režisér už před lety objevil svého nového De Nira.

Kdo čeká objevný pohled do zákulisí finančních dravců, nepochodí. Móresy akciového trhu jsou zde vyobrazeny způsobem, který už důvěrně známe ze Stoneova legendárního opusu Wall Street nebo méně známého (avšak neméně hvězdně obsazeného) Rizika Bena Youngera. Bezskrupulózní vychcánci tu zuřivě prodávají iluze zmanipulovaným nešťastníkům, kteří jsou ochotni za navoněné nic dát životní úspory. Marx by koukal. Byznys jako stvořený pro podnikavé chamtivce, kteří si pod maskou selfmademanství dokáží utržené provize jaksepatří užít. Zkaženost a posedlost penězi si tu podávají dveře s absolutní morální otupělostí a závislostmi všeho druhu. Na repertoáru je polykání akvarijních rybiček, masturbace na veřejnosti, hod liliputem na cíl nebo lajny koksu z řitního otvoru. Mládeži nepřístupno? S tím si hlavu nikdo nelámal. S ohledem na přehlídku vyholených klínů a dialogy dokonale ilustrující rozmanitost slova fuck nemělo smysl věšet MPAA bulíky na nos.

Tady nejenže nekončí legrace, ale naopak začíná ten nejdivočejší večírek, na kterém jste nikdy nebyli. Od prvních minut je Vlk z Wall Street nadupanou jízdou, která v neskutečném tempu velebí hrabivost, prostituci a nezřízené feťáctví. Bez ohledu na kontroverzní obsah jde o ukázku precizní filmařiny. Vizuál je lascivně klipovitý, přesto dokonale přehledný. Soundtrack drží prst na tepu doby, vykalené swingers prostřihy připomenou stylizované harlem shake šílenství. Navzdory přepálené délce nemá film slabé místo a divák i přes bezpočet vtípků neztrácí kontakt s postavami a příběhem. Charaktery jsou dokonale zahrané karikatury, kterým na věrohodnosti neuberou ani sebeúchylnější prasečiny. Leo roste s každou další rolí a už teď je jedním z nejlepších herců své generace. Scéna s mozkovou obrnou vejde do dějin. Když se v jejím závěru za zvuků notoricky známé znělky z Pepka námořníka s vypětím všech sil sápe po krabičce poslední záchrany, aby naplnil své nozdry bílým povzbuzovadlem a vytrhnul sjetému společníkovi z rukou telefonní sluchátko, je v tom víc než jen precizně provedený gag.

Občas vám z toho bude na blití, ale po většinu tříhodinové stopáže se budete smát a nevěřícně valit bulvy. Proč? Protože o peníze jde pořád až v první řadě. Scorsese (mimochodem kdysi rovněž náruživý spotřebitel kokainu) to ví a s gustem servíruje divákům ztopořenou noční můru, která je zároveň splněným (čti: vlhkým) snem. Něco, od čeho se lidé budou znechuceně odvracet, ale zároveň je to bude bezmezně fascinovat. Možná proto, že sami po něčem podobném ve skrytu duše touží, byť je jim idea drogových čuňačinek na zadním sedadle limuzíny vzdálená jako výhra ve sportce. A co na to soud a upocená FBI? Tři roky na tenisovém hřišti. Natvrdo. Nelíbí se vám to? „Go fuck your cousin!“