Adam Dragun: Nejde mi o autenticitu za každou cenu

Adam Dragun, kterého znáte mimo jiné z Berlin Manson, ve své nové divadelní inscenaci zkoumá hranice mezi realitou a fikcí. Z podivných událostí, které začaly jedinou zprávou od neznámého člověka, vytváří performativní rekonstrukci skutečnosti, jež se vzpírá logice i dokumentárnímu formátu. Všechno už se stalo. Nebo ne?

V anotaci k Alexovi se říká, že hranice mezi uměním a amatérskou psychoanalýzou se začaly „nebezpečně rozmazávat“. Kde leží etická hranice mezi uměleckým experimentem a manipulací s druhým člověkem, tedy pokud má etika co dělat v umění jako takovém?

Myslím, že v performanci Alex nejde o žádné balancování na hranici etiky. Poznámka o amatérské psychoanalýze je spíš narážkou na zadání, kterému jsme čelili – totiž vytvořit takovou divadelní performanci, která by člověku, jenž přestal v divadle vidět smysl, pomohla smysl znovu najít. Je proto logické, že proces nebyl výbušně tvořivý, ale spíš introspektivní a analytický. Více než zběsilý brainstorming připomínal terapii.

Performance prý vznikala z krize smyslu – profesního i existenciálního. Má současné divadlo ještě kapacitu takové krize léčit, nebo je spíš jen rámuje, estetizuje?

Divadlo a performance mají spoustu zajímavých a originálních nástrojů, jak mluvit o světě. Já jsem člověk, pro kterého má „mluvení“ léčivý, ale také subverzivní a kritický potenciál.

Když se řekne divadlo a performance, lidi si často představí Marinu Abramović, která si vyřezává do kůže pentagram, herce vžívajícího se do role Hamleta na proscéniu nebo jiný typ velmi bezprostřední a autentické akce. To všechno k tomu samozřejmě patří, ale pro mě je základním momentem divadla a performance odstup – od sebe sama, od své řeči, od svých idejí – a pozorování těchto věcí, což je umožněné právě tím odstupem.

Uvedu příklad: jedním z témat, která se v mé tvorbě často objevují, je láska. Je to pro mě téma, o němž je velmi náročné uvažovat bezprostředně. Když však k tomu využiju divadlo – a vystavím na scéně například své rodiče, jako tomu bylo před několika lety v multimediální inscenaci Komuna Warszawa –, umožním si odstup. Podobné to bylo u Alexe. Jeden ze zásadních momentů je rozhodnutí, že se od svých problémů vzdálíme tím, že o nich vytvoříme performanci. Dává to smysl?

Dává. Proces vzniku byl pečlivě dokumentován – záznamy, rekonstrukce, screen recordingy. Neměl jsi někdy pocit, že právě kamera nebo archiv narušují autenticitu procesu, který jste chtěli zachytit?

Nejde mi o autenticitu za každou cenu, autenticita je často nepřehledná a neanalyzovatelná. Mně jde spíš o analyzovatelnost, pozorovatelnost, zviditelňování. A o takový popis situace, který připouští možnost její změny. V tom je autenticita riziková, sugeruje, že odpovídá „skutečnému a přirozenému“ stavu věcí. Ale je krize Alexe – který ze dne na den přestal cítit k divadlu lásku a přestal v něm vidět smysl –, skutečný a přirozený stav? Kdyby tomu tak bylo, proč by tak toužil tento smysl znovu najít? V úvodu své rozepsané diplomky mám k tomu Adornův citát z Negativní dialektiky: „Jen pokud se to, co je, může změnit, není to, co je, vším.“

Představení vzniklo i z potřeby „zrodit nejen performanci, ale i kariéru velkého divadelního režiséra“. Jak velká je to nadsázka, nebo je to sebeironie? Čím je pro tebe divadlo obecně, co vyhledáváš jako divák?

Je to samozřejmě nadsázka. Nicméně k divadelní instituci, o níž je v Alexovi řeč, mám poměrně silný étos. Divadlo je pro mě především médium, které poskytuje velké množství zajímavých prostředků, jak mluvit o světě: patří mezi ně příběh, práce s viditelností, časovost, specifická materialita, dialogičnost, přirozená intermedialita a tak dále. Je taky velmi funkčním nástrojem k testování různých idejí, prostě se skrze něj dobře přemýšlí.

Jinak ale nejsem typický divadelník, do divadla nechodím zas tak často. Mám několik blízkých přátel – režisérů a režisérek, autorů a autorek –, se kterými rád o divadle a performanci mluvím. A také sleduju dost divadla a performance z videozáznamu, důvod je pragmatický: to, co mě zajímá, jsou často práce zahraničních tvůrců a tvůrkyň, ke kterým je dost těžké se dostat živě. Proto často píšu e-maily a prosím je o zaslání nahrávky.

Jedním z motivů Alexe je obrana divadelní scény „před nároky fašistů“. Je to metafora, nebo přímá reakce na společenské tlaky ve slovenském nebo širším, středoevropském prostoru?

Je to konkrétní popis situace, v níž se na Slovensku nacházíme. Naše instituce se snaží ovládnout fašisté. Je vlastně směšné a trochu nečekané, jak se tento kontext objevuje i v performanci Alex a jaký má na příběh efekt.

Alexe podpořil i slovenský Fond pro podporu umění, to bylo před časem. Jak vypadá situace stran takových supportů v současnosti?

Celou situaci výborně dokumentuje slovenský magazín Kapitál a jejich skvělá redaktorka Michaela Pašteková. Jinak mám pocit, že kromě cílené šikany vládne v FPU především chaos.