Adéla Matoušková (Atrium Žižkov): Je to cesta ke kulturnímu prostoru v tom nejširším smyslu slova

Co se stane z kulturní instituce za více než čtyřicet let své existence? Atrium Žižkov prošlo cestou od klasicky zaměřené koncertní a výstavní síně k otevřenému prostoru, který propojuje umění i všední život tamní čtvrti. Programová koordinátorka a vedoucí produkce Adéla Matoušková přibližuje, co zůstává neměnné a jak se Atrium přizpůsobuje současným potřebám publika.

Atrium funguje více než čtyři dekády, jak se za tu dobu proměnila jeho role v rámci Prahy a co zůstává naopak konstantní?

Atrium bylo otevřeno v roce 1984 v budově dříve raně barokního kostela jako koncertní a výstavní síň. Tehdejší program v sále byl zaměřený primárně na klasickou hudbu a galerie se i v době normalizace stala důležitým místem pražského kulturního života. Dávala prostor umělcům a umělkyním mimo režimní mainstream a hostila i výstavy autorek a autorů, kteří tehdy nemohli oficiálně vystavovat. Na tuto tradici kvality a svobody se snažíme navazovat i dnes. Program stavíme na těchto hodnotách, ale zároveň ho rozšiřujeme o další roviny, více se otevíráme místním, pracujeme s komunitou a snažíme se posilovat vztah lidí k místu, kde žijí. To dnes považujeme za stejně důležité jako samotný umělecký obsah. Za těch více než čtyřicet let se tak Atrium posunulo od ryze umělecké instituce ke kulturnímu prostoru v tom nejširším smyslu.

Bývalý barokní kostel má specifickou atmosféru. Jak ovlivňuje dramaturgii, ať už hudební, výstavní nebo komunitní?

Prostor Atria je opravdu unikátní, a proto se snažíme všechna jeho specifika podtrhovat a respektovat. Nejen kvůli jeho historii, ale především kvůli jeho poloze. Atrium je tu pro sousedy a sousedky z Prahy 3, a nejen z ní, pro které se snažíme dlouhodobě připravovat kvalitní program tak, aby odrážel atmosféru otevřeného a moderního kulturního centra. Chceme být živým prostorem, kam si můžete ráno přijít zacvičit jógu, dát si dobrou kávu a cestou z práce se pak stavit na kvalitní koncert.

Kdo je dnes „typický“ návštěvník, nebo už taková kategorie vlastně neexistuje?

Vzhledem k šíři programové nabídky typického návštěvníka nebo návštěvnici nemáme. Nesnažíme se publikum škatulkovat podle věku nebo pohlaví, důležitější je reflektovat v programu hodnoty, ke kterým se hlásí stejně jako my. Komunitní život se nám daří posilovat skrze vracející se publikum. S některými známými tvářemi se už dokonce známe jmény, vědí, že u nás vždy najdou akci, která je bude bavit. Samozřejmě se snažíme tento okruh rozšiřovat i o lidi mimo Žižkov, například hudební nabídka nebo témata našich výstav mohou zaujmout opravdu kohokoliv a stojí za to přijet i z jiného kouta Prahy.

Máte mezi vašimi workshopy nebo komunitními akcemi nějaký „evergreen“, tedy nejvíc oblíbený nebo nejúspěšnější?

Už několik let jsou nejoblíbenější komunitní akcí Dušičky v Atriu. Program skvěle odráží historii místa jakožto morového kostela s pohřebištěm. Připravujeme výtvarný workshop s umělkyní kosmo_nauty, který nepodbízivým způsobem připomíná Památku všech věrných zemřelých. Ten je vždy doplněn o improvizaci na varhany, které jsou pro prostor ikonické, v minulosti tu například vystoupil Vojtěch Havel. Tím, že se akci snažíme zarámovat do kontextu místa, ale i celoroční dramaturgie, nabízí Dušičky v Atriu kvalitní program jak pro děti, tak pro jejich rodiče, nebo i pro ty, kteří děti nemají.

Jaro je v Atriu vždy pestré, na jaké akce se letos těšíte?

Letos nás čeká mnoho novinek. V rámci hudební dramaturgie se zaměřujeme na mladou českou hudební scénu (16. dubna Tokyo Drift, 21. dubna Nika), ale čeká nás také pokračovaní série ve spolupráci s platformou Calmake (28. května Mazoch & Chalupski), která představuje současné autory a autorky z oblasti neoklasické, moderní klasické, elektroakustické, ambientní nebo filmové hudby. V rámci komunitních programů letos poprvé nabídneme dva dny, které detailněji představí naši galerii (23. května Den galerie) a hudební program (20. června Zahradní slavnost). Cílem je nejen našim stálým návštěvníkům a návštěvnicím, ale i celopražskému publiku, ukázat, co všechno u nás během roku mohou zažít.